Současný společenský trend jdoucí v duchu individualismu vzdává hold egocentrickému agresivnímu sebeprosazování se.

I když tento módní hit navrací civilizovanou společnost zpět k drsně primitivnímu zákonu džungle, kde jen nejsilnější přežije, nachází v něm tržní dravci pomocí různých fint své jedinečné uplatnění. Některé firmy totiž využívají kultu sebeprosazování jednotlivce jako hnacího motoru k workoholismu. Pod rouškou budování skvělé kariéry s cílem dosáhnout blahobytu ženou své zaměstnance ke slepé oddanosti vůči své firmě, což často šalamounsky zaštiťují pocitem rodinné sounáležitosti. Věta „ jsme jedna velká rodina“ míří přímo na srdce oveček hnaných do workohlické pasti, která se někdy změní i v porážku. Tuto sugesci dopují též módní časopisy, nabízející osvědčené rady, jak budovat kariéru. Poskytují zaručený návod, čím zaujmout šéfa, jak vyautovat kolegy, s kým se stýkat, večeřet, spát, co si oblékat apod. Zkrátka nalajnují kariéristovi život až po ruličku toaletního papíru. Pod rafinovanou iluzí přepychu, jehož měřítkem jsou honosné domy, drahá auta, značkový šatník a exotická dovolená, se nechají lidé snadno vcucnout mašinérií luxusu a obětují na jeho oltář právo na soukromý život. Zpočátku pracují nonstop oddáni firmě tělem i duší, žijí jenom prací, odpočinek se stává přepychem, který si nemohou dovolit. Pokud toto sebevražedné tempo vydrží a dosáhnou vyššího postavení a zisku, za nějž si pořídí své vysněné materiální statky, začne je drtit absurdní kolo prestižního mechanismu. Své vytoužené komfortní hnízdečko si užívají pouze jako noclehárnu se sprchou, nebo společenskou místnost k pořádání párty pro své významné klienty či kolegy. Svou exotickou dovolenou stráví s mobilem přilepeným na uchu, neboť jim strach o ztrátu výnosného postu a věčný boj s konkurencí nedovolí ani na vteřinu vypnout sami sebe, natož mobil. Vše je podřízeno kariéře, a potažmo firmě.

Dnešní manipulační hesla agitující lidi k otrocké pracovní mánii připomínají doby údernického hnutí. Liší se pouze v tom, že dříve se hlásala v duchu kolektivismu. Údernická agitace také hnala dělníky pod příslibem blahobytu všech k workoholismu a zaštiťovala se přitom soudružskou sounáležitostí. Agitační schůze nahradily firemní semináře či mítinky s obdobným obsahem i průběhem – krmení agitační polívčičkou doprovází skandování motivačních hesel s potleskem, a to vše je podtrženo duchem firemní sounáležitosti. Zdatný úderník sice nedosáhl takového výdělku jako dnešní kariérista, ale jeho soukromý život též podléhal továrně, a potažmo straně. Když se podíváme na filmové dokumenty z dob údernických, říkáme si: „Jak mohli bejt tak blbí?“ Ale ruku na srdce, nejde současný společenský trend v jejich šlépějích a pouze blbne lidi jinou ideologií?

Bohužel, dnes vládne světu ideologie značkového luxusu a lidé pod účelovou propagandou podléhají její sugesci v domnění, že to je ten pravý život, v němž najdou své štěstí. Avšak stačí se podívat kolem sebe, kolik luxusmanů je opravdu šťastných a kolik z nich utápí své neštěstí v alkoholu nebo drogách, což potvrzuje staré známé přísloví, že peníze nejsou všechno. A obětovat jim právo na své soukromí se nevyplácí, za to se draze platí zdravím i osobním štěstím.

Ale naštěstí se objevili západoevropští osvícenci z Francie a Německa, kteří procitli z workoholického snu, protože si uvědomili absurditu pracovního přetížení. Život se má prožít a nikoli propracovat, a proto osvícení šéfové pochopili, že pružná osmihodinová pracovní doba a odpočinutý v pohodě pracující zaměstnanec přinesou firmě více zisku než stresovaný workoholik.