Pojmy jako výkonnost, produktivita, efektivnost lze chápat jako vztah mezi výsledkem a energií vynaloženou k dosažení tohoto výsledku.

V této otázce je dobré připomenout například i stupnici tzv. Maslowovy pyramidy potřeb. Jedná se o hierarchii lidských potřeb, kterou definoval americký psycholog Abraham Harold Maslow (1908 – 1970) v roce 1943. Podle této teorie má každý člověk pět základních skupin potřeb. Na čtvrtém a pátém místě jsou po fyziologických, citových a sociálních potřebách potřeba uznání a potřeba seberealizace. A právě touha po uznání a potřeba realizovat se, například v zaměstnání, jsou rovněž nezanedbatelnými motivy lidského chování a přispívají k naší aktivaci. Neurofyziologicky aktivace souvisí s činností mozkového kmene. Míra aktivace pak závisí na individualitě každého jednotlivce, na dané situaci a jak již bylo uvedeno, také na motivačních faktorech.

Už v roce 1908, tedy v době, kdy se autor pyramidy lidských potřeb A. H. Maslow teprve narodil, přišla dvojice amerických psychologů s teorií, že naše výkonnost a tvořivá činnost zcela úzce souvisí právě zejména s aktivací organismu, tedy s celkovou připraveností našeho organismu k činnosti. Aktivace je tedy v podstatě uvedení organismu do vnější (fyzické) nebo vnitřní (mentální) činnosti. Vědomým zdrojem činnosti člověka bývá pohnutka neboli motiv, což je hybná síla našeho chování vůbec.

Již na začátku dvacátého století tedy Robert Mearns Yerkes (1876 – 1956) s Johnem Dillinghamem Dodsonem (1879 – 1955) položili jeden ze základů psychologie motivace. Jejich teorie, tzv. Yerkes – Dodsonův zákon, platí dodnes. Na základě svých výzkumů došli k závěru, že naše výkonnost je odvozena mimo jiné rovněž od míry aktivace organismu. Oba psychologové tehdy přišli s hypotézou, že ideální je střední aktivace organismu. V takovém stavu prý lidé pracují nejlépe.

Jak již bylo uvedeno výše, aktivace organismu souvisí s motivací (k plnění konkrétní úlohy) a dále také pak i s náročností plněného úkolu. Pokud je „zadání“ z našeho pohledu banální, může se nám zdát nezajímavé - a náš zájem opadne. Na druhou stranu příliš náročný úkol může naši motivaci k jeho vykonání snížit v tom smyslu, že začneme pochybovat o svých schopnostech úlohu vyřešit. Nejlepší variantou je tedy střed, ani velmi jednoduchý, ale naopak zase ani příliš složitý cíl.

Bylo již uvedeno, že tato hypotéza ohledně optimálního výkonu člověka nebyla dodnes vyvrácena. Nenabízí však jedinou, univerzální odpověď platnou pro všechny. Každý člověk je jiný a odlišujeme se kupříkladu v původu a míře naší motivace k výkonu atd. Individuální je pak u každého samozřejmě i konkrétní denní doba, kdy se nám pracuje nejlépe a ve které jsme schopni řešit těžší úkoly, a svoji nezanedbatelnou roli hrají též další vnitřní i vnější faktory, jakými jsou například náš zdravotní stav, momentální nálada, únava, okolní pracovní prostředí, případně  schopnost učení se novým dovednostem apod. Každý si tedy musí své optimální, „na míru nastavené“ pracovní podmínky objevit sám.

 

Napsal Petr Matura

Ilustrační foto: pixabay.com