Tu, kterou jsem sledovala ve vlaku, vám chci popsat. Vracela jsem se z Mariánských Lázní domů. Ač plná dojmů a zážitků z návštěvy u tety jsem se těšila na svého přítele, se kterým žiji osm let.

V Praze jsem přestupovala na rychlík. Našla jsem si klidné místo v kupé, kde seděla starší paní s šedovlasým pánem. Právě se hladili a líbali a má přítomnost jim vůbec nevadila. Zakryla jsem se kabátem. Oni se však věnovali jenom sobě a polohlasem si šeptali sladká slova, která jsem od svého chlapce slýchala jen ve chvílích, kdy jsme byli sami.

Již na začátku našeho vztahu jsme se shodli na tom, že láska je posvátná věc a že ji nebudeme dávat na obdiv cizím lidem a okolí. Přesto se máme stále rádi a ctíme jeden druhého. Nejsme zaostalí, jen si chráníme svoje soukromí, ale také nejsme žádní puritáni. Na veřejnosti nám stačí úsměv, pěkné slovo a stisk ruky.

Nyní však, když slyším tolik slibů a četných vyznání z úst vrásčitého bělovlasého pána, který by mohl být mým dědou a nadšené něžné trylky asi stejně staré paní, tak přemýšlím jak je krásné dožít se s takovou láskou úctyhodného stáří.

Bude mě mít i můj Martin tak dlouho rád? Tolik bych si to přála!? Jsem na pochybách. Ráda mu odseknu a nejsem natolik trpělivá, abych mu jen přitakávala. Každý máme svoji pravdu. Někdy se pohádáme, ale zase po sobě toužíme a udobřujeme se. Už dlouho mě ty chvíle chybí.

Přistihla jsem se, jak moc těm stařečkům závidím jejich štěstí. Při mém rozjímání se rychlík přiblížil k Brnu. Právě brzdil. Chystala jsem se vystoupit jako moji spolucestující, dvě hrdličky.

Pán otevřel okno a podíval se na peron. Stroze přikázal paní, kterou jsem až doposud pokládala za jeho šťastnou manželku: Se mnou vystoupit nesmíš, chvíli počkej. Na nástupišti na mě čeká moje velmi žárlivá žena s vnoučaty.

Mám už zase chuť žít!

Příběh, který vám chci vyprávět, je důkazem toho, že všechno zlé je pro něco dobré, a že nic na světě není nemožné, pokud máte pevnou vůli. Zní to jako klišé, ale je to tak.

Už od dětství jsem měla mnohem víc kamarádů než kamarádek. Kluci si chtěli stavět puzzle se mnou, na výletě chtěli v autobuse sedět vedle mě a o tělocviku všichni chtěli být ve dvojici se mnou. U spolužaček jsem to logicky neměla dobré. V pubertě se situce ještě vyhrotila. Kluci mě obdivovali, psali mi zamilované básničky a říkali, že beze mě nemůžou žít.

To klučičí bláznění mi připadalo úplně nepochopitelné a směšné. I přes velkou oblibu se mnou žádný kluk dlouho nevydržel. Většinou žárlili na všechny ostatní, kteří kolem mě kroužili. A na krátké známosti jsem zase neměla žaludek já. Takhle to bylo víceméně až do mých 19 let.Po maturitě jsem začala studovat na VŠ v Praze. Jednou v pátek mi ujel poslední spoj domů. Moje teta, která už pár let bydlela v Praze se nabídla, že mne odveze domů a zůstane u nás přes víkend, že prý se za našima stejně delší dobu chystá. Bohužel měli jsme autonehodu. Teta vyvázla s otřesem mozku, ale se mnou to nevypadalo vůbec dobře. Ochrnula jsem na dolní končetiny. Nastalo období, které bych nepřála prožít nikomu. Bezmocnost. To bylo jediné, co jsem cítila. Vyzkoušela jsem snad vše. Cvičení, terapie, léčitele, pilulky. Nic. Nejhorší je pocit, když vám ostatní namluví, že už je to lepší, že tohle je znamení, že vám to či ono pomáhá. Po nějaké době tomu uvěříte a najednou bác. Spadnete zase dolů. Doktoři mi pořád říkali, že záleží na mé psychice. Ale jak jsem se mohla tvářit, že jsem silná a všechno dokážu? Rodiče jen brečeli a všichni kamarádi, kteří mě vždycky tak milovali, se na mě báli promluvit, aby mi náhodou nějak neublížili. Kde byla ta jejich vysněná dlouhonohá brunetka? Do nemocnice kam jsem docházela, tenkrát nastoupil nový doktor. Byl čerstvě dostudovaný a jmenoval se Martin. Hned od začátku se o můj případ a hlavně o mě samotnou hodně zajímal. Spřátelila jsem se ním a on mě neskutečně pomáhal, hlavně po psychické stránce.

Tolik jsem se na něho upnula, že nevím jak bych to bez něho zvládla. Neuplynul ani čtvrt roku a já si uvědomila jak moc ho miluji. Nemusela jsem mu to ani říkat, protože o svých vzájemných citech jsme dávno věděli. Jsem přesvědčená o tom, že hlavně díky Martinovi se můj zdravotní stav začal zlepšovat. Po nějaké době mi doktoři mohli vozíček vyměnit za berle a já věřím, že se jednou zbavím i jich. Sice teď už nemám na každém prstu deset ctitelů, ale za to mám lásku. Lásku, která mi dokázala vrátit chuť do života.