Čekání na Perseidy

Ležím na tvrdém lehátku,

které mne trochu tlačí do ledvin,

i to místo tady mne tlačí

-do srdce a do duše.

Patřím sem, k té řídké trávě plné ostřice

a někdy hříbků,

k tomu stárnoucímu umělci, který zoufale vystavuje své povadlé pohlaví,

k těm stromům se stigmaty naší šílené doby, k TÉ vodě, ve které se odrážejí svojí neopakovatelnou modří Vlčinec, Království, Kupka a Velflík.

Je hodně po půlnoci a já tu ležím na tvrdém lehátku.

Měsíc, to noční Slunce, nasvěcuje zezadu les tak magicky, že každou chvíli z něj musí vyjít nějaký extra terestrial.

Ležím a zvrácené myšlenky vystřídala zvrácená hlava,

čekám na roj Perseid.

Je jejich období a já mám v hlavě tolik přání.

Ale které vlastně vyslovím, až se oblohou zableskne rychlá čára bolidu.

Létat tak jako ptáci nebo …

Někde v dálce bouchnou dveře a do noci zazní sekvence silně erotického Křížkova hlasu, který mi zpívá, že mne má den ode dne víc rád.

Aspoň tak.

Létat tak jako ptáci nebo…

Přistihuji se, že na Perseidy čekám se zavřenýma očima.

Se zavřenýma očima se špatně pozoruje obloha.

Otevírám je dokořán a smiřuji se s tím, že dnes zase nic.

A najednou padá, padá…

Rychle si přeji to nejbanálnější a největší lidské přání.

Je to tak krásné, že by si měl člověk něco šlehnout nebo zchladit hlavu.

Volím bé.

Bez šatů vstupuji do TÉ vody, která je teď úplně černá.

Pouze v dálce se zrcadlí světla zahradní restaurace.

Plavu naznak a dívám se na hvězdy.

Nořím se do TÉ vody, je to bylinka na mou často unavenou psýchu.

Voda je úplně černá, ale já i teď vím, že i v noci se v ní zcela tajně odrážejí Vlčinec,Království,Kupka a Velflík…