Žiju v třígeneračním domě celý svůj život. Vyrostla jsem tam a věděla jsem, že tam také zůstanu. Moji rodiče vždy byli o pár kroku napřed, a tak dnes díky nim žiju ve vlastním krásném podkrovním bytě, ve zmíněném domě. Jenže sama. Moje máma spolehlivě všechny moje potencionální partnery vždycky odradí. Je hádavá, tvrdohlavá, neústupná a prostě generál. Já jsem na to zvyklá a znám samozřejmě i její dobré stránky, ale všechny moje drahé polovičky před ní vždycky utekly.
Já svou mámu miluju. I přesto, že je maximálně temperamentní a ostrá ženská. Ale je to moje máma a každý máme nějaké chyby. Já jsem na ní zvyklá, ale také vím, že je opravdu těžké s ní vyjít. Každý se mě tak logicky ptá, proč tedy z domu neodejdu, když tohle místo pobytu ničí moje vztahy. Jenže věci nejsou vždycky jen černobílé. Náš táta zůstal po mrtvici na levou stranu nepohyblivý a myšlení se mu také zpomalilo. Zapomíná, bývá zmatený, dezorientovaný. A tak mámě s tátou pomáhám. Ale přiznávám, že je to frustrující. Mám svou práci, pak rychle pomoct s tátou, být oporou labilní mámě, zaskočit k babičce, která bydlí v posledním bytě našeho domu a už také není tak čiperná, jako bývala, a hotovo dvacet. Den končí a mně nezbývá moc sil. Už tohle moje partnery vždycky odradilo a neskutečně jim to vadilo. No a pak je tady ještě ta moje nešťastná máma. Nerespektuje soukromí a vždycky musí být po jejím. A tohle samozřejmě ti muži neustojí. Nehodlají to tolerovat a už vůbec se s ní nechtějí hádat. A tak se každý klidí z cesty. Pro mě je to bludný kruh a plácám se ode zdi ke zdi. Alespoň zatím.
Petra, 30 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
ilustrační foto: pixabay.com
Vaše názory
Vaše matka je taková,protože jste jí to celá rodina dovolili.Je vám třicet let,jistě nechcete zůstat bez partnera,bez dětí,na stará kolena sama.Na vašem místě bych se odstěhovala někam do podnájmu,rodiče můžete navštěvovat,ale vy si v podnájmu nastavte svá pravidla,pokud vás bude chtít matka navštěvovat.
Mimochodem-moje osobní zkušenost je bohužel taková,že muže spolehlivě odradí jakékoliv problémy,péče o staré rodiče,ale jen ty vaše.O jeho rodiče pokud on se stará,to vyžaduje pochopení od partnerky.Bohužel muži jsou takoví,nesnáší problémy.
Milá Petro, je mi Vás docela líto. Bezpochyby jste moc hodná a obětavá dcera, která se snaží pomáhat rodičům a babičce, jak to jen jde. ALE.... myslím, že všechno má své meze. Chápu, že je pohodlné bydlet ve vlastním domě (nebo v domě rodiny), kde žijí všichni Vaši blízcí, rodiče Vám zrekonstruovali byteček, nemusíte platit nájem. Jenže vždy je něco za něco. Maminka je generál, jak píšete a řídí život všem okolo. Lepší to nebude.Tatínek je z části nepohyblivý. Lepší to nebude. Nikdo, ani Vy, mládnout nebudete. Bude to jen horší, když vezmu třeba tu zdravotní stránku a potřebu péče o rodiče a babičku. Jaký je Váš VLASTNÍ život? Píšete, že pracujete, přijdete z práce a jdete pomáhat ostatním... takže asi nic moc, co? Nejlepší by bylo asi obětovat své pohodlí a peníze, najít si podnájem a začít trochu žít a dýchat jako 30 letá ženská, která nemusí řešit, jestli si může domů přivést chlapa a co maminka na něj, když bude dupat na schodech :-) Je totiž docela dobře možné, že Vás nejbližší rodina zcela pohltí a za takových 10, 15 let zjistíte, že .... co vlastně? velký NIC, jestli mi rozumíte
Souhlasím s noral. Navíc ale, Petro, muže - a to každého muže - spolehlivě odradí, když si na něho neděláte čas. To je jedna z těch věcí, které spolehlivě a bez výjimek zahubí vztah. některý čtenář-muž sem určitě napíše, nechci hádat jejich pocity, ale myslím, že to představuje stejný pohřeb vztahu, jako kdybyste se muži vysmívala při milování. A upřímně: právem. Každý muž si bude klást otázku: jsem pro ni vůbec důležitý, když na mě nikdy nemá čas? Po letech vztahu už je sem tam odpočinek jednoho od druhého zdravý, ale nemít pro partnera nikdy čas hned od začátku, znamená ztratit partnera. Jinými slovy: chyba není jen na straně vaší matky, ale i na vaší straně. Vy jste jistě velmi hodná, obětavá, nápomocná ... a poslušná. Matka-generál vám nadiktovala život a vy ho podle toho žijete i ve třiceti. Asi vám vyhovuje, že nikdy nemusíte rozhodovat (rozhodne za vás matka), ale věřte, že je dost mužů, kteří hledají právě partnerky submisivní a budou klidně rozhodovat za vás. Ovšem jen za podmínky, že na ně budete mít čas a že o rozhodování o vašem volném čase a životě nebudou zápasit s vaší matkou. Takže na rovinu: stojíte před rozhodnutím mezi dvěma cestami dalšího života. Cesta 1: dalších cca 30 letech budete žít tak, že budete sama, na bedrech budete mít stále náročnější péči o stále více nemohoucí babičku, otce a pak už i matku a o velký barák, budete na to všechno sama a budete mít čím dál méně času na cokoliv ostatního (a nakonec už možná ani na zaměstnání nebudete mít čas, protože matka určitě nebude souhlasit s odchodem do nějakého pečovatelského zařízení a vám péče o rodiče a babičku postupně zabere 24 hodin denně). Když nebudete nikam chodit, už ani do práce, nebudete mít žádné kamarádky, kamarády, přátele, takže jednoho dne, až vám nejbližší odejdou, budete sama, bezdětná, bez přátel, vyčerpaná léty péče bez úlevy a v hlubokých depresích, protože až do té chvíle bude váš život někým naplánovaný - a najednou: co se sebou? Až se otočíte zpět, budete pravděpodobně velmi nešťastná. Nepsala byste sem, kdyby vás služba rodině ve věku 30 naplňovala jako řádovou sestru a netoužila jste po založení vlastní rodiny. Cesta 2: Až příště narazíte na muže, se kterým byste chtěla být, UDĚLÁTE SI NA NĚHO ČAS. Váš společný čas bude na začátku vztahu vaší prioritou. Domů ho vodit nebudete, vůbec není třeba, aby o něm vaše matka věděla, dokud vztah není opravdu vážný. Není vám 12, ani není vaše matka váš nadřízený , nemůže tedy řídit váš čas a život a vy nemáte povinnost se jí zpovídat. Domnívám se, že bez odstěhování do podnájmu to nepůjde. Naplánujete si pravidelné návštěvy u rodičů, třeba jeden večer v pracovním týdnu a každý druhý víkend a ve zbytku budete žít svůj vlastní život. Najděte v sobě odvahu!
Naprosto souhlasím i s Piccolou, jejíž komentář jsem viděla až po odeslání svého, psaly jsme najednou.
Vše už bylo řečeno, souhlasím zcela s příspěvky nade mnou. Postavte se na své vlastní nohy, mámu i celou rodinu podporujte, ale až po tom, co se postaráte o sebe a svůj život. Já jsem toto taky musela udělat, naučit se pravidlo, že první musím být šťastná já a až potom můžu rozdávat ze své energie, života a času. Ne naopak. Takže bych šla do podnájmu :). Ve 30 letech máte mít dávno svůj vlastní život, bez zásahu rodičů a bez zodpovídání se za své soukromí :D.
Bylo řečeno v diskusních příspěvcích moc pěkně. Najděte odvahu a odejděte za štěstím do jiného bydlení. Moc Vám to přeji.
Odstěhujte se. Daleko. Snad jedině pokud si s matkou výborně rozumíte, tak se smiřte s tím, že jste stejná povaha jako ona a najděte si nějakého, který Vás (a Vaši matku jako projekci Vaší budoucnosti) snese :-)
Ikdyž svoji matku milujete, je třeba promluvit si.Vy máte svůj život a svoje soukromí,které ona musí respektovat.Pokud toho není schopná a Vy jí za to omlouváte, nedivte se,ale prostě zůstanete sama. Je to Vaše volba.Pokud máte svoji lásku (muže),tak si uvědomte ,že vztah se musí opečovávat. A to nejkrásnější co můžete svému protějšku dát, je váš čas.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.