S mojí sestrou jsme nikdy neměly úplně vřelý vztah. Jsme každá úplně jiná a taková ta typická sesterská láska mezi námi nikdy nepanovala. Tolerovaly jsme se, ale nic společného jsme nikdy pořádně neměly. A hlavně moje sestra byla vyloženě mamánek, zatím co já jsem vždycky tíhla k tátovi. Teď v dospělosti je to se sestrou ještě víc na ostří nože. Hlavně kvůli dětem. Mými a jejími. Od té doby, co táta umřel, se máma upnula na vnoučata a tam je kámen úrazu.

Moje sestra má dvě děti a já taktéž dvě. Moje máma se ale upnula víc na děti mé sestry. O tohle mi prakticky vůbec nejde. Dětem přece nikdo babičku zazlívat nemůže. Naopak. Je dobře, že jako babička pro ně funguje na sto procent. Ale na moje děti jí už nikdy síly nestačí. Kdykoliv jí volám, jestli by mi nepohlídala děti, argumentuje tím, že už jsou u ní děti mojí sestry. Čtyři děti v jednom bytě, s jednou babičkou, samozřejmě být nemohou. I tohle chápu. Ale já se nikdy nemám šanci trefit do mezery v hlídání. Nemůžu si s mámou pořádně ani žádný termín domluvit, protože automaticky preventivně počítá s tím, že už bude hlídat děti mé sestry. Moje sestra je totiž bez manžela. Kdežto já svého muže mám. A tak se počítá s tím, že on vždy pohlídá a já tak asi nikdy nebudu potřebovat jinou možnost hlídání. Ale upřímně mě to mrzí. A hlavně je to líto mým dětem, které to samy vidí. Dcerce je osm a synovi pět. Často se na babičku ptají a dětským žargonem si pofňukávají nad tím, že děti tety vidí babičku pořád. Když se o tom snažím mluvit se setrou, začne po mně štěkat. Klasika. Já mám muže, ona ne, tak ať si laskavě bolístky nechám někam jinam. Je to složitá situace. Rodinu tohle rozkládá pořádně rychlým tempem.

Saša, 35 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

ilustrační foto: pixabay.com