Cyklus kulatých stolů pro ženy různých věkových kategorií probíhá v rámci projektu „Quo vadis, femina?“ občanského sdružení Agentura GAIA. Cílem tohoto projektu je zpracovat současnou vizi žen, jejich představu o tom, co chtějí a potřebují, čím prospívají vedle svých rodin i nejširší společnosti. Smyslem kulatých stolů je uspořádat diskuse pražských žen. Zaznamenat argumenty, příběhy a zkušenosti, které pomohou diskutujícím ženám i širší veřejnosti vnímat femininní hodnoty, jako hodnoty stejně důležité jako hodnoty maskulinní. Diskuse mají přispět ke změně, aby se ženy přímo aktivně podílely na veřejném životě, aby ženy přímo ovlivňovaly společnost a město, ve kterém žijí.

Převážnou část života prožily za totalitního režimu. Vystudovaly vysokou školu, našly práci ve svém oboru, vdaly se a vychovaly děti. Dnes si užívají odpočinku v důchodu, mají čas na svém záliby, koníčky a vnoučata. Tak se představila většina účastnic diskuse pro ženy nad šedesát let, kterou pořádala Agentura GAIA začátkem dubna 2006 v rámci projektu „Quo vadis, femina?. Diskuse byla součástí cyklu kulatých stolů pro ženy různých věkových kategorií. Co ženy chtějí a potřebují? S čím jsou nespokojené a čím vedle potenciálu věnovaného do vlastních rodin přispívají i nejširší společnosti? Na to jsme se zeptali dvaceti žen, které už o životě vědí své. Věkové rozčlenění účastnic jednotlivých diskusí je pro nás jediné dělící kritérium. Nejen vzhledem k odlišným etapám životního cyklu, ale také vzhledem k poměrně silné generační diferenciaci naší společnosti je pravděpodobné, že ženy kolem dvacítky budou mít jiná přání, očekávání a překážky a než jejich matky nebo babičky.

Smyslem kulatých stolů je setkávání žen, výměna jejich zkušeností a názorů. Snažíme se zaznamenat zkušenosti, příběhy a argumenty, které ženám pomohou lépe vnímat a identifikovat jejich ženské hodnoty a pozici ve společnosti. Společenské vědy dnes shodně volají: „Moderní civilizovaný člověk je osamělý“.

O moderní ženě to však platí dvojnásob. Není izolovaná jen jako člověk obecně, ale také jako žena. Pokud právě nepracuje v širším ženském kolektivu například jako učitelka či zdravotní sestra, často balancuje mezi mužským světem v zaměstnání a soukromou sférou, která však už není tím, čím bývala. Dávno minuly časy, kdy se ženy setkávaly při domácích pracích, na vycházkách s dětmi nebo si mohly popovídat alespoň se svými pomocnicemi v domácnosti. Moderní ženě tak často chybí sdílení a srovnání její životní situace s ostatními ženami, vzájemná podpora a porozumění. Aby se ženy mohly ve společnosti prosadit

a pozitivně ovlivňovat okolní svět, potřebují dobře znát samy sebe. Tomu chtějí posloužit kulaté stoly Agentury GAIA.

Ztracená generace?

O lidech, kteří jsou dnes v důchodovém věku, se často hovoří jako ztracené generaci. Říká se, že stále přemýšlí socialisticky a neumí se adaptovat na nové životní podmínky, které přináší demokratická společnost. Co si o tom myslí ženy? „Také mě trápí, že dnešní společnost degraduje stáří a nemá ke starým lidem úctu. Úplně bezostyšně se veřejně říká, že jsme odepsaná generace a bude lépe, až vymřeme. Za staré se považují čím dál mladší lidé, zvlášť při hledání zaměstnání¨“ povzdychla si žena, která v důchodovém věku pracuje jako překladatelka a průvodkyně cizinců. Názor, že úsilí o rovnoprávnost by se nemělo vztahovat jen na pohlaví či národnost, ale také na věk, zazněl v diskusi několikrát. „Vadí mi, když se říká, že naše generace nic neumí, že vystudovala špatné školy a v zaměstnání je nepoužitelná. Nejhorší na tom je, že tohle o sobě často říkáme my sami – příslušníci starší generace. Jak si nás potom má někdo vážit?“ poznamenala jedna z účastnic.

Aktivní život, koníčky, vnoučata a volný čas:

Důchodový věk také přináší mnoho příjemného. Většina žen na sebe prozradilo, že i když už nechodí pravidelně do zaměstnání, rozhodně neusínají na vavřínech. Mnohé z nich se stále vzdělávají v oboru, který vystudovaly nebo který je jim blízký. Jiné sportují, chodí za kulturou a užívají si čas na své záliby a na vnoučata. Často se netajily tím, že čas strávený s vnoučaty si vychutnávají intenzivněji než když měly samy malé děti.

„Založila jsem centrum ekologické výchovy Toulcův dvůr a mým hlavním tématem je kontakt dětí s přírodou. Trápí, že dnešní mladá generace žije ve virtuálním světě a neumí žít přirozený život.“

„Žijeme s manželem krásný poklidný život. Nadále se zabývám pedagogikou, zajímají mě trendy ve výchově a angažuji se také v bytovém družstvu, což tvoří docela velkou náplně mého současného života.“

„Jezdím ráda na hory, na vodu, na výlety na kole, navštěvuji Univerzitu třetího věku, abych nezhloupla a jako vystudovaná stavařka dělám příležitostné stavební zakázky. Většinu aktivit jsme dřív dělali společně s manželem. On si ale ve čtyřiceti řekl, že je starý a aktivní život pro něho skončil“.

„Jsem v důchodu, hlídám vnoučata téměř na plný úvazek, o víkendu chodím do práce. Snažím se zvládnou dvě domácnosti – dceřinu a mojí. Dcera je s dětmi mimo Prahu a manžel se synem v Praze. Plánovala jsem si, že v důchodu budu mít čas na sebe, že děti už budou dospělé a samostatné. Teď jsem naopak vytížená dřív než předtím, ale doufám, že je to dočasné.“

Smysluplná práce:

Člověk, který má sebou aktivní profesní život, je chtě nechtě nucen občan svou profesní dráhu a její smysl rekapitulovat. Jak svůj profesní život přijaly naše ženy? Vesměs pozitivně, bez náznaků pocitu marnosti a nenaplnění. Převážná část účastnice diskuse vystudovala vysokou školu, uplatnila se ve svém oboru nebo v jiné práci, které je naplňovala.

„Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou, obor informatika. Pracovala jsme ve svém oboru, potom jsem emigrovala. Pracovně jsem se uplatnila i v cizině, což muži to často těžko snášeli.“

„Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu a celý život pracovala v jedné práci, v laboratoři Pražské čistírny odpadních vod. Je tomu tak proto, že v mém oboru – hydrobiologie je málo pracovních míst“.

„Když mi bylo osm let, rodiče se rozvedli. To mě dost poznamenalo a zároveň nasměrovalo k mojí budoucí práci. Aby se dětem nedělo příkoří, chtěla jsem se jim co nejvíc věnovat. Začala jsem dělat pedagogiku, učit matematiku a fyziku. Učila jsem celý život, nejdříve na základní škole, potom na středním odborném učilišti.“

„Pamatuji období socializace vesnice. Dělala jsem tehdy ženskou referentku a starala se o to, aby vesnické ženy jenom nedřely, aby se na vesnici taky dostal pokrok a usnadnil ženám život. Studovala jsem ekonomickou školu, ale nemám ráda čísla a vůbec všechno, co s ekonomikou souvisí. Mnohem víc mě baví práce s lidmi.“

Člověk ovšem nemusí být ani vysokoškolsky vzdělaný na to, aby ho práce bavila, jak potvrdily jiné ženy.

„Nejhezčí období pro mě představovala práce s lidmi, když jsem dělala vedoucí výcviku v oboru dámská krejčová.“

„Připadám si tady jako černá ovce, protože místo vysokoškolského diplomu mám výuční list. Jsem vyučená textilní prodavačka a práce v obchodě se mi zalíbila. Nevím, co k tomu ještě říct – prostě zalíbila.“

„Studovala jsem pedagogiku, ale kvůli nespolehlivému kádrovému posudku jsem musela projít různá zaměstnání jako například aranžérka nebo zdravotní sestra. Tyhle praktické práce se mi později často hodily mnohem víc než škola.“

Když se řekne „žena v domácnosti“...:

Podle průzkumu uveřejněného Magazínem DNES průměrná česká žena tráví vedle svého zaměstnání dvě až tři hodiny denně prací v domácnosti. Ženy, které zůstávají doma s dětmi na mateřské dovolené, bývají domácností zaměstnány na plný úvazek. Rodina většinou předpokládá, že péče o děti a domácnost je totéž a že oboje patří převážně do ženské sféry působnosti. Zajímala nás zkušenost účastnic naší diskuse. Nabídli jsme jim témata žena v domácnosti, ekonomicky nezávislá, společensky závislá a kdo vládne světu. Mohly si vybrat jedno nebo více témat, které se jich nejvíce dotýká a mají k němu co říct. V diskusi nad těmito konkrétními tématy jsme pak zkoumali role žen a mužů dané patriarchálními stereotypy.

Mnoho žen si pod pojmem „práce v domácnosti“ představilo starý obraz ženy, která je obvykle celé dny doma, věnuje se četbě a vyšívání a o její obživu se stará manžel. Přesto se však k tomuto tématu vyjadřovaly zdaleka nejčastěji.

„Ženou v domácnosti jsem nikdy nebyla. I když jsem měla syna, pracovala jsem i doma a mohla práci s rodinou skloubit. Teď si užívám důchodu a konečně mám na sebe čas“ konstatovala inženýrka v ranně důchodovém věku. Další z účastnic rozpačitě uvedla: „Nikdy jsem ženou v domácnosti nebyla, moje matka také nebyla ženou v domácnosti a ani nikoho takového neznám.“ Přestože mezi ženami bylo i mnoho bývalých samoživitelek, které musely skloubit zaměstnání i péči o děti a vše leželo na jejich bedrech, čas věnovaný domácím pracím jakoby zapomněly. Pokud žena není doma od rána do večera jako profesionální „hausfrau“, práce pro domácnost je v jejích očích i v jejím okolí jaksi neviditelná, děje se jen mimochodem a ani nestojí za řeč. Tuto situaci nepřímo popsala ve své výpovědi bývalá pracovnice zásobování, která sama vychovala dnes téměř třicetiletá dvojčata: „Život jsme prožila bez větších obtíží. S manželem by možná byly problémy větší, než když jsem sama. Vždycky u nás v rodině fungovaly základní věci jako teplá večeře atd., prostě jsem se uměla o dcery postarat. Říká se, že rodinu mají tvořit alespoň tři lidé. To jsme s dcerami splnily, i když v trochu jiném složení, než je obvyklé. Život jsem brala vždycky sportovně. Dcery se narodily, když mi bylo třicet tři let, mladické dovádění už jsem měla za sebou, v práci jsem si vybudovala lepší postavení a vydělala víc peněž, takže mi v mateřství nic nebránilo.“

Jsou však opravdu ženy tak dokonalé „superwomen“, které zvládají s úsměvem na rtech zaměstnání, děti, manžela i domácnost? „Jak se po ženách často vyžaduje, chtěla jsem být dokonalou zaměstnankyní, manželkou i matkou. Stále jsem usilovala o dokonalost, což skončilo velkým životním výbuchem. Přišel rozvod a moje jediná dcera začala brát drogy. Díky tomu u mně došlo k velkému obratu životních hodnot“ vypověděla třiašedesátiletá stavební inženýrka. Ne všechny ženy také chápaly práci v domácnosti jako samozřejmost: „Práce v domácnosti je vlastně vykořisťováním. Rodina je ekonomická jednotka, která potřebuje zajistit provoz. Proč když pracuji a zároveň mám zodpovědnost za domácnost, můj plat neodpovídá tomu, abych si mohla zaplatit výpomoc? To bych považovala za zrovnoprávnění. Ve společnosti mi chybí finanční ocenění práce v domácnosti“ uvedla vysokoškolsky vzdělaná pracující důchodkyně.

Vychovávat, vychovávat, vychovávat:

Slaďování rodinného a profesního života nakonec vyplynulo jako jedno z hlavních témat diskuse. Jak se ukázalo, zodpovědná výchova dětí je stále pro ženy významnou hodnotou, klíčovou pro pozitivní vývoj naší společnosti. Zároveň se však ženy obávají devalvace této hodnoty vzhledem k vzrůstajícím nárokům zaměstnavatelů a k celkovému zaměření společnosti na maximální pracovní výkon. „Úkolem každé generace je co nejlépe připravit pro život generaci příští, proto by se na ženy, ale i na muže v domácnosti nemělo nahlížet jako na méněcenné lidi. Ten, kdo po nějaký čas zůstane doma s dětmi, je tím vždy handicapovaný a doplácí na to nižší kvalifikací, platem i důchodem. Pokud společnost nebude klást na stejnou úroveň výchovu a vydělávání peněz, nic se nezmění“ popsala situaci jedna z účastnic. Jiná žena hovořila o své dceři: „Dcera je deset let s dětmi doma, vede je velmi dobře a je to na nich vidět. Mají velkou slovní zásobu, spoustu koníčků, dcera je výborně připravuje do života. Ona sama ale zůstává v této roli

nedoceněná. Společnost se na ni dívá skrz prsty, když už je s dětmi tak dlouho doma. Myslí si o ní,

že je neschopná. Nyní by se dcera už ráda vrátila do práce a má s tím obrovské problémy. Během mateřské dovolené se stále vzdělávala, ale teď jí to není nic platné.“

Výchovu dětí ženy vnímají jako zásadní úkol, který je jim vlastní a jehož důsledným plněním mohou pozitivně přispět celé společnosti. Od žádné z nich nezaznělo, že by se dětem měli více věnovat také muži.

„Pokud chcete opravdu vydělat peníze, musíte odvést mnohem více práce a vložit do toho více energie. Já jsem si to dovolila, až když mi vyrostlo dítě. S malým dítětem si to nedovedu představit. To pak dopadá tak, že dítě je samo a matka mu kupuje věci, protože na něj nemá čas. Pak z dětí vyrostou rozmazlení sobci, kteří se neumějí postavit na vlastní nohy. Podle mě není nic špatného na tom, když se vzdělaná matka věnuje výchově dětí, protože pro ně představuje úžasnou devizu. Dokáže dát mnohem více jejich osobnímu rozvoji než nevzdělaná a materialistická žena. Je potřeba se rozhodnout, co je pro nás důležitější v určitých etapách života.“

„Situaci ve světě jsem hodně přemýšlela a čím dál víc si myslím, že změna je na ženách. Svět můžeme ovlivnit tím, jak vychováme syny – hlavně syny, protože muži vládnou světu. Měly bychom je vychovávat hlavně k tomu, aby byli tolerantní a nebyli ješitní. Kdyby muži nebyli ješitní, třeba by se tolik neválčilo. Můj muž byl odstrašující příklad pro mé syny. Měl neustálé deprese, nikdy nebyl spokojený ve své práci atd. Synové si naopak vybrali školy, které je baví, jsou úspěšní a z práce nejsou unavení. Manžel jim to závidí, vždycky měl spíš tendenci je shazovat. Proto si myslím, že jsem syny tak pozitivně ovlivnila hlavně já.“

„Nesmírně důležitá je výchova. Trvá sice dlouho, ale vyplatí se. Děti se neučí opakováním slov, ale nápodobou chování. Tam, kde rodina funguje, budou děti pravděpodobně schopnější se vyrovnat se životními problémy. Rodina musí fungovat. Malým dětem by se třeba mohli pouštět pozitivní filmy o výchově a rozebírat to s nimi. Věřím v dlouhodobý vliv výchovy.“

Kdo vládne světu?

Jak jsou však vychováni lidé, kteří ovládají svět a určují trendy naší společnosti? Jací jsou to lidé a proč jsou ve svých pozicích úspěšní? Názory k tématu kdo vládne světu zazněly velmi ojediněle a ženy neskrývaly jistou skepsi a zábrany se k němu vyjadřovat.

„Nemluvím do otázek, kdo vládne světu. To je pro mě bezobsažné a neproniknutelné. Když na to přijde, tak ani nevím, kdo vládne na našem obvodním úřadě. Ovšem když nám začali opravovat dům a něco se mi na jejich práci nelíbilo, jediná z ulice jsem zvedla telefon a zavolala na úřad. Jsem hodně praktická a orientuji se na věci, do kterých můžu přímo zasáhnout.“

„Kdo vládne světu – to je příliš vzdálené. I na úrovni komunální politiky jde o propletenec mocenských vztahů a lobbyisitických skupin, kde je úplně jedno, jestli je člověk muž nebo žena. Člověk z pozice řadového občana vůbec nemá šanci do toho proniknout.“

Rodina versus společnost:

Do jaké míry může sebelepší výchova v primární rodině učinit člověka imunního vůči celospolečenským negativním jevům a trendům a jak mohou ženy prosadit své výchovné ambice do veřejného života? Jsme ještě v dnešním zrychleném a globalizovaném světě schopné vychovávat „z domova“? Odpovědi na tyto otázky v diskusi nezazněly a málokterá žena si je také kladla. Dávají nám však prostor k přemýšlení. „Vyučující na jedné přednášce nám říkal, že i pokud je výchova v rodině dobrá, děti snadno podléhají vnějším vlivům. Dřív byl vliv rodiny mnohem vyšší než dneska. Opravdu nevím, jak z toho ven.“ Vyjádřila své pochybnosti žena studující na

Univerzitě třetího věku. Jiná ženy, která se dlouhodobě zabývá statistickými výzkumy, tento postoj doplnila: „Až do 18.století si velká skupina nemajetných lidí vůbec nemohla rodinu dovolit, maximálně měli nemanželské děti. Stav společnosti a vztahy mužů a žen jsou to složité otázky. Podle mně ale rozhodně nevede cesta přes návrat ke „staré dobré rodině“, protože taková rodina je fikcí. Navíc rodina se nerovná výchově dětí.“