Kampaň za skutečnou krásu má za sebou velmi úspěšné první dva měsíce v České a Slovenské republice. Do hlasování přes webové stránky a textové zprávy o skutečné kráse se zapojilo přes 130 000 mužů a žen. Výsledky potvrzují jednoznačně sílící trend přirozené krásy.V pozadí této kampaně za skutečnou krásu stojí značka Dove a společnost Unilever.

Od 1. března až do konce dubna se v našich mediích objevovaly fotografie žen, které se na první pohled vymykají našim představám o modelkách z reklam. Tyto čtyři ženy prolomily tabu úzce vymezených měřítek ženské krásy a rozpoutaly tak zajímavou diskuzi nejen na webových stránkách Kampaně za skutečnou krásu. Jak se k tématu ženské krásy a jejích měřítek staví odborníci na lidské tělo i duši?

Položili jsme několik otázek psychiatričce a terapeutce MUDr. Jarmile Klímové z Konzultantského a terapeutického institutu Praha.

Hodně se mluví o tom, že média a reklama představují ženám nedosažitelný ideál krásy. Do jaké míry podle Vás ovlivňují média pohled dívek a žen na sebe sama?

Současná media jsou plná vzorové dokonalosti ženské krásy. Prezentace ženské krásy je často využívána jako metafora k úspěchu, spokojenosti, bohatství, dosažení životních cílů, a to nejen pro ženy, ale i pro muže. Pohled na obrázek krásné, i když třeba počítačově upravené, modelky může být pro vyváženou a zralou osobnost v podstatě relaxací a inspirací. Pro masivní většinu mladých žen a dívek je to ovšem frustrující záležitost. Tyto dívky na jedné straně tuší, že se prezentovanému ideálu nikdy nemohou podobat nebo dokonce vyrovnat, protože se jedná o nereálný model. Na druhé straně to v nich ale spouští nikdy nekončící závod jich samých se sebou, závod vedený snahou ztotožnit se (ztotožnění se s ideálem je jednou ze základních lidských nevědomých vlastností).

Co podle Vás ženy vnímají jako největší „problémy“ na svém vzhledu?

Jedná se právě o tzv. „problémové partie“. Jsou to vždy ty časti těla, které jsou nejvíce spojeny s erotickými nebo sexuálními symboly přitažlivosti. Paradoxem dnešní doby je to, že tyto eroticky významné partie ženského těla byly v průběhu historie vnímány pozitivně a dokonce zvýrazňovány.

Dnešní ženy mají spíše tendenci tyto partie minimalizovat, nebo se objevují ambivalentní tendence k posuzování erotičnosti. Příkladem může být velikost poprsí. Co je toho příčinou? Zdá se, že změna vnímání ženského těla ženami samotnými, je výrazně ovlivněna postupnou změnou sociálních rolí mužů a žen. V kulturách, kde pojetí ženské role ve společnosti je spíše tradiční a s mužskou rolí jen málo zaměnitelné, je vnímání ženského těla samotnými ženami také daleko tradičnější. Tedy rozvlněné ženské křivky jsou ženami dobře akceptovány. V tzv. vyspělých zemích typu USA a většině západní Evropy, kde ženy stojí ve vědě, politice, průmyslu a především businessu po boku mužů, je opěvovaný tvar přesýpacích hodin vnímán jako diskriminující, devalvující, je znakem pomalosti, nedostateční dravosti a méněcennosti.

Proč se podle Vás ženy svým vzhledem tolik zaobírají? Proč společnost považuje fyzickou krásu a mladistvý vzhled za tak důležité?

Ženské tělo a jeho proporce mají v životě ženy jinou, důležitější roli než u muže. Ženy vždy zajímala tělesná hmotnost a krása, zatímco muže spíš svaly a síla. Kulturní pohled na muže, ideální představa o něm a role ve společnosti se nemění zdaleka tak rychle jako ideál ženy.

Pro ženy hraje hodnocení jejich vzhledu významnější roli než pro muže. A možná právě proto mají oproti mužům v průměru nižší sebehodnocení na základě vzhledu. Také platí, že zejména ženy jsou vystaveny stále většímu tlaku sdělovacích prostředků, které je přesvědčují o tom, že nejen krása, ale i jejich osobní štěstí a vlastní hodnota závisí na tom, jak jsou štíhlé a jak kopírují současný ideál krásy. Mladistvý vzhled je pak navíc symbolem úspěchu a bohatství.

Myslíte si, že veřejná debata na téma skutečné krásy může něco změnit?

Rozhodně ano. Všechno na světě se děje na základě vyslovených myšlenek, které jsou první hybnou sílou. Debata o „skutečné kráse“ navíc vychází z již dávno zjištěných poznatků a zkušeností, které jen čekaly na vhodnou dobu, aby byly dostatečně nahlas vysloveny.

Historie nám potvrzuje, že kult těla a ideál ženské krásy se neustále mění. Po každém extrému vždy přichází uvolnění a návrat k přirozenosti. Příkladem za všechny nám může být vývoj pohledu na ženskou krásu ve 20. století. Nejde jen o módu, nýbrž o celkový ideál ženského těla, které je módou pouze „obaleno“. Začátek století nás zastihl na vrcholu secese, se šněrovačkami a zdůrazňováním labutí šíje a ženského pozadí. Následovala 20. a 30. léta, kdy ženská prsa v podstatě přestala existovat pod rovně střiženými šaty s pasovkou našitou okolo boků. Když už opravdu skoro nešlo mít kratší vlasy než Josefina Baker a vypadat víc jako mladý muž na golfovém hřišti, začala se nesměle vracet silueta přesýpacích hodin. Ta byla za války ještě hodně skrývaná pod střídmými plášti, ale v padesátých letech se naplno rozvinula do bohatých sukní. Uvolnění mravů na přelomu 60. let a 70. let vedlo k uvolnění módy a prvnímu širšímu názorovému spektru na posuzování toho, co je vlastně na ženách hezkého. Tehdy poprvé přestává platit jakýsi „jednoznačný postoj“ v otázce módy a estetiky těla.

Trend, který nyní přináší DOVE se svou kampaní, koresponduje s přirozeným pokračováním tohoto vývoje. Ideál přirozené ženské krásy se zatím v našich myslích jen nesměle mihl a je potřeba jej pevně zachytit a uvést jej se vší patřičností a právoplatností do povědomí současné společnosti.

Rozhovor připravila Jana Pokorná