Málokterá dospělá žena si dokáže přiznat, že od věku holčičky si s sebou nese celou řadu automatických reakcí, jenž jí připravují horké chvilky při kontaktu s jinými lidmi a zvláště s partnerem. Nebo v někdejší příhodě, dávno převrstvené tisíci dalších zážitků, ale databází emocí v mozku samozřejmě „nezapomenuté“ (a současnost tak neustále ovlivňující). Právě zde platí dvojnásob rčení „nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že jsi v ní“.

Podobně dlouhodobé jsou typy reakcí a chování, vtisknuté holčičkám jejich matkami. Říká se přece, že když chce zamilovaný mladík vidět, jak bude vypadat jeho nevěsta za třicet let, má chvíli pozorovat její matku. Mladíci (zdrogovaní hormony zamilovanosti) téhle vypozorované moudrosti starších mužů samozřejmě nevěří, ale život jim ukáže. Právě tak dívky a nevěsty samy sobě přísahají, že takto (jako její matka) rozhodně neskončí, pak ale, aniž by si toho všimly, křičí nebo napomínají své partnery matčinou dikcí.

 

Naznačuji, že období věku holčičky je pro budoucnost ženy daleko důležitější, než si zatím uvědomujeme. Právě tehdy se do podvědomí mozku těchto budoucích žen programují tehdy zdánlivé maličkosti, které se ovšem v budoucnu mohou vymstít. Nebo naopak, kdybychom si to dokázali(y) uvědomit, zcela jistě bychom se k holčičkám všeho druhu chovali(y) jinak: pozorněji, opatrněji, cílevědoměji.

 

Vídám řadu žen, které se chovají jako holčičky: například při nakupování nebo spotřebě (věcí, pokrmů, káviček a dortíků, telenovel a romantických filmů, aut bytů či manželů). Týden jsem se staral o vnučky a ta mladší, která právě šla do první třídy, názorně předváděla, co mám už nějakou dobu na mysli: celý její den se skládal z organizování a vyžadování dalších a dalších potěšení. Dáš mi dobrůtku? Ptala se neustále. V obchodě neomylně ukládala do nákupního košíku v televizní reklamě viděné sušenky, čokoládky, bonbóny a jiné dobrůtky nejrůznějšího tvaru, vždy ve velkých lesklých obalech, nabízejících i něco navíc: nějakou tu pitomost (obrázek Shreka na hadříku, lesklé nalepovací obrázky „do sbírky“, malý umělohmotný ale pohyblivý nesmysl atd.). Přes den neustále vyžadovala puštění další a další pohádky (ať už z CD nebo z DVD).

Námitku, že odměna musí následovat až poté, co vykoná nějakou užitečnou činnost (například dojí svačinu či oběd nebo bude pravidelně pít, nebo dokonce když pomůže s přípravou večeře) odmítala akceptovat a neustále znovu a znovu zkoušela vymámit další odměnu. Pokud jí nebylo vyhověno, okamžitě spustila svou nejúčinnější zbraň: pláč.

Vídám ženy, které se takto a podobně chovají i v dospělosti. Nedochází jim, že za nimi zůstávají podlahy (byty a manželství) plné odhozených hraček (umělohmotných pitomostí, nepřečtených knih, jen jednou vyzkoušených šatů nebo svetříků, ale i partnerů a manželů), a že takto nikdy skutečně šťastné nebudou (protože vždy potkají lesklejší obal, vybavenější obývák a hezčí ženy soupeřky).

Vídám ženy, které jezdí na všechny semináře o tom, jak se stát bohyní, jak mít lepší sex, jak být lepší ženou – a tráví tak čas ne se svým mužem a partnerem, ale ve společnosti jiných takto „postižených“ žen. Jak ví ale i psycholog Jeroným Klimeš, „vztahy jsou definovány společně stráveným časem a společnou aktivitou. Jestliže toto chybí, je jen otázkou času, kdy se vztah rozpadne.“

Ženám, které mám na mysli, nedochází, že i když jedou k moři třikrát ročně, zážitky se nebudou stupňovat (ve stylu dobrý, lepší, nejlepší), ale naopak, nakonec budou nudit a zklamávat.

Nedochází jim, že se tak nákladně oblékají a parádí spíše pro kamarádky a náhodné lidi na ulici, než pro své muže a partnery. Nejsou schopny rozeznat, že mužní chlapci-modely v časopisech jsou právě tak vyretušovaní a v životě nepoužitelní, jako v případě modelek, a že by těmito iluzemi neměly poměřovat své muže.

Nejsou schopny vidět sebe sama jako neustále žadonící a odměny a dobrůtky života vymáhající holčičky. Opovažte se jim to třeba jen naznačit: v tu ránu je oheň na střeše.

Witold Gombrowitz ve svých erotických povídkách píše o dívkách, které „přestávají mít kapacitu na cokoliv jiného než na péči o vlastní krásu (nebo jiné „dobrůtky“, pozn. aut.).“ A to v jeho dobách neexistoval takový počet „strakatých časopisů“. Však také výrobci dobrůtek všeho druhu tuhle vlastnost dívek dokonale využívají a v zájmu svého zisku podporují: „holčičky“ všeho věku mají své časopisy (od Witches a Dorek přes Květy a Vlasty až k Elle a Cosmopolitanu a ženským přílohám novin papírových i internetových), kterým bezmezně věří a které také poslouchají (a každou novou čtvrtsezónu se slepě řídí jejich doporučeními).

Vídám totiž holčičky, které od školních let tráví většinu času prohlížením katalogů (panenek, Bárbýn, šatů, bot, a dnes už i řasenek, kalhotek a podprsenek) a debatami, co jim víc sluší a co té které spolužačce (kamarádce, sousedce) nesluší. Rodiče mají hodně peněz a dcerušky berušky jsou zvyklé mít, co chtějí. Jak si se svými nároky poradí v dospělosti (pokud vůbec nějaké dosáhnout)?

 

Že to zase až tak nevadí? Ale vadí… Potkávám totiž ženy, které např. nemohou počít dítě, protože se v pubertě (podvědomě) rozhodly, že nedospějí. Nebo kterým v holčičím věku někdo nějak (dnes nezjistitelně) ublížil a ony se dodnes (často nevědomě) mstí svým dalším partnerům. Nebo nedokáží odpustit svým tatínkům, kteří je tehdy (samozřejmě nevědomě) ponižovali nebo vychovávali svou mužskou ironií k tiché nenávisti světa mužů, a diví se, že mají stále větší zdravotní potíže.

Nebo které si nechají své dítě „porodit“ císařem a nekojí, aby si nezničily postavu.

 

Samozřejmě, že právě tak mezi námi žijí (ne)dospělí chlapečci (a parlament je plný jejich bojů o kyblíček na pískovišti).

Samozřejmě že v každém stadiu (ne)vývoje holčiček je možno se zastavit (je třeba si ale přiznat, že chyba je ve mně, tedy v „holčičce“, ne v partnerovi či světě) a chyby napravit.

Samozřejmě, že fenomén holčiček je nezničitelný. Přesto tvrdím, že je jich mezi námi dnes zbytečně mnoho a stále víc. Ke škodě jak holčiček samotných, tak nás všech.

 

S vnučkou, která na cokoliv, týkající se nějaké „povinnosti“ říkala automaticky „ne ne!“, jsem celý týden hrál hru na virtuální a nakažlivou holčičku Evičku Nene, a naopak jsem přehnaně chválil holčičku Evičku Tak jo. Její „nene“ v době, kdy chtěla nějakou tu pohádku navíc, totiž jakoby „nakazilo“ i dědečka, a ten, k jejímu překvapení, odpovídal dost často, než jí to došlo, na její otázky (Dědo, pustíš mi pohádku? Dědo, dáš mi nějakou dobrůtku?): „Nene!“

Když odjížděla, loučil jsem se s ní s přáním, aby příště už přijela rovnou jako Evička Tak jo. Překvapeně, ale přece jen (už z vlastní zkušenosti) valila oči. Třeba ji v první třídě život „naučí“.

Co ale dělat s těmi dospělými holčičkami, to tedy (pokud se ony samy nebudou chtít změnit) netuším.

Všeobecně platná rada, jak na holčičky všeho druhu a věku kolem nás, neexistuje a i kdyby existovala, asi by ji nikdo nepropagoval. Holčičky všeho věku jsou totiž pro společnost velmi důležité.

 

Jen se zatím nikdo nezabývá otázkou, co tyhle „holčičky“ dělají a udělají se svými rodinami, a co to udělá se společností.

autor: Vlasta Marek (ree)