Když jsem dospíval, nebyl jsem schopen akceptovat žádnou autoritu. Ani rodiče, ani učitele a už vůbec ne kohokoliv jiného. Jak mi přibýval rozum, docházelo mi, že bez autorit by neexistovala funkční společnost a ani rodina.

Tím, jak si čím dál více uvědomuji důležitost autorit, ve mě zároveň roste obava, kdo všechno je za autoritu považován a jaké to může mát důsledky.

Už jsem si zvyknul na to, že jsou herci bráni za bernou minci, a u některých, jako byl třeba Rudolf Hrušínský, se tomu nedivím. Dokonce jsem ochoten zkousnout i sportovce, pokud nemají hlavu úplně prázdnou a něco výjimečného dokázali. Kde už ale začínám kroutit hlavou, jsou herci-rychlokvašky, obsazovaní do dnešních seriálů. Ačkoliv se zdaleka vyhýbám jakýmkoliv seriálům, společenským magazínům a podobným zbytečnostem, stejně na mě útočí jejich obličeje a především pokusy o moudrá slova.

Obdiv k průměrným, nebo spíše podprůměrným, lidem pochybného intelektu se rozmohl až nehorázným způsobem. Je mi jasné, že se s tím nedá nic dělat a beru to jako realitu. Co mě ale nenechává klidným, jsou útoky lůzy na opravdové autority, které svým životem a tím, co dokázaly, si přinejmenším zaslouží úctu. Příkladem aktuálním budiž nevybíravé útoky na největšího Čecha porevoluční doby, Václava Havla, poté, co si dovolil spojit svou osobu se Stranou zelených.

Je mi smutno z toho, jaká individua vedou tuto zemi. Je mi smutno z toho, že ji i po volbách povedou. Představa premiéra v podobě Paroubka nebo Topolánka mě opravdu děsí. Když si pak dokonce dovolí nějaká autorita, třeba Václav Havel, říci svůj názor a kritizovat současnou politickou sběř, lůza pochopitelně začne řvát a kopat kolem sebe. Jenže oni teď podobně reagují i lidé, kteří v mých očích lůzou nejsou. A to je opravdu strašné.