Byl to můj první školní den na základní škole Jiříkov. Po vystudování vysoké školy jsem se vrátila na základní školu, do které jsem chodila jako dítě.

Ředitel školy nás ve svém projevu všechny přivítal a pak mě představil jako novou učitelku a třídní 8. A. ?Buďte na paní učitelku hodní a ona bude hodná na vás,? prohlásil. Usmála jsem se na ně, ale úsměv nikdo neopětoval. Nebyla jsem ale jediná nově přijatá na tuto školu. Ředitel ještě všem představil Jakuba Veselého, nového tělocvikáře. Měl úžasně propracovanou postavu, byl ještě opálený od moře a měl takový přitažlivý pohled. Žáci po něm zvědavě pokukovali a starší žákyně se chichotaly. Od té chvíle ve mně začal hlodat pocit závisti. Jako by to byl můj konkurent a první kolo už vyhrál.

Po měsíci ve škole jsem byla vyčerpaná. Denně jsem sváděla se svými žáky boj. Nechtěli se učit, podváděli při písemkách a cítila jsem v zádech posměvačné úšklebky. Byla jsem bezradná. Blížila se besídka a každá třída si měla nacvičit nějaké vystoupení. Já jsem vybrala básně od Jaroslava Seiferta. Zkoušky na vánoční besídku se blížily, ale moji žáci se básně neučili a na zkouškách mi udělali pěknou ostudu. Ředitel si mě vzal stranou a domlouval mi:,, Danuš, to víš, básničky dnes nejsou moc populární. Třeba narychlo vymyslíš něco jiného, ne??,, Polykala jsem slzy studu a ponížení.

Zůstala jsem dál na zkoušce v tělocvičně a pozorovala svoje kolegy a pro sebe si hodnotila představení jiných tříd. Zlatým hřebem besídky mělo být zřejmě představení třídy 8. B. tělocvikáře Jakuba Veselého. A taky bylo. Jakub s žáky nacvičil gymnastickou sestavu s efektními akrobatickými prvky.

Zdrcená jsem odcházela z tělocvičny. Ve své zamyšlenosti jsem přehlédla nářadí odtahané z tělocvičny na chodbu a zakopla o lavičku. Jak dlouhá, tak široká jsem se natáhla na zem, až to na dlaždicích zadunělo. Za mnou zrovna z tělocvičny vycházel Jakub se svojí třídou. Děcka propukla v hurónský smích. Jakub zařval na třídu: ?Ticho a ven!? Poslechli ho okamžitě a rozeběhli se ke svým šatnám, aby konečně mohli domů. Jakub mi pomohl zvednout se a posadil mě na lavičku u zdi. Hlava mi třeštila. Podal mi rozbité brýle a řekl: ? Těch už si moc neužiješ.? Usmál se. Ve mně se opět vzedmula vlna lítosti a rozbrečela jsem se. Jakub se mě snažil uklidnit, pohladil mě po hlavě a já přesto, že jsem ho do té doby neznala a chovala se k němu spíše nepřátelsky, začala jsem se mu svěřovat se svým trápením. Víš co, zvu tě zítra na kafe a ještě jednou to probereme, chceš?? usmál se na mě Jakub. Já myslela, že mi po tom pádu přeskočilo. Původně jsem si chtěla o víkendu prostudovat ještě jednu učebnici pedagogiky, ale tohle byl rozhodně lepší plán. ?Tak v sobotu ve tři U Karafiáta, jo?? řekl Jakub a zvedl se k odchodu.

Druhý den jsem se připravovala na schůzku. Jelikož moje brýle ještě v optice nespravili, vzala jsem si jednorázové kontaktní čočky. Vlasy, které nosím normálně stažené do culíku, jsem si nechala rozpuštěné, a použila trochu make-upu, ale ne moc, aby si nemyslel, že se kvůli němu nějak parádím. Byl celkem hezký den, a když jsem přicházela k cukrárně, viděla jsem, že Jakub už sedí venku v zahrádce. Ty jseš ale kočka!? řekl mi na uvítanou a já se začervenala. Objednal dva velké zmrzlinové poháry a nenuceně jsme si povídali. Nejprve samozřejmě o škole, to bylo dobré společné téma, ale pak jsme přešli i na soukromé věci. Spadl ze mě veškerý stres ze školy. Víš, Dani, ty to všechno bereš moc vážně,? vysvětloval mi, ?musíš pochopit, že je škola nebaví a berou ji jako nepříjemnost, když ale budeš vystupovat jako jejich přítel, co se jim snaží pomoct, tak tě určitě budou brát víc.? Já se bojím, že u nich ztratím veškerou autoritu,? odpověděla jsem. Teď se, prosím tě, neuraz, ale ty nějakou máš?? zeptal se mě opatrně. Musela jsem mu dát za pravdu. Mě čeština ve škole taky nikdy nezajímala, připadala mi taková nudná a nezáživná, ale uvidíš, že když jim řekneš nějaké zajímavosti, hned je to víc zaujme.? Něco na tom bude, uznala jsem. Už se chýlilo k večeru, a tak jsme se rozloučili. Předtím mě však Jakub pozval na cyklistický výlet na neděli. Jeli jsme na asi deset kilometrů vzdálenou rozhlednu a opět se dobře bavili.

Po tomto víkendu se v mém životě něco změnilo. V pondělí jsem ve třídě oznámila, že se ruší recitování Seiferta na besídce, že se bude nacvičovat něco jiného a společně probereme návrhy. Vyhrál návrh parodování učitelů. Vrcholem byla scénka o tom ,jak se jedna paní učitelka natáhla na chodbě a potom se jí rozsvítilo. Naše vystoupení mělo velký úspěch. A já si našla cestu ke svým žákům.

S Jakubem nezůstalo u jednoho víkendu. Začali jsme spolu chodit. Věřím, že platí rčení, které říká moje maminka: ,,Všechno zlé je k něčemu dobré.,,