Ano, vyhovuje. A dokonce se za to ani nestydím.

Je pravda, že jsme měli v manželství vždycky nějaké problémy, ale vždycky jsme byli schopní je řešit a vyřešit. Nikdy to dokonce ani nebyla láska jako trám. Brali jsme se velmi mladí a oba jsme si byli prvními partnery. Máme tři děti a nikdy jsem si nedokázala představit, že bych s nimi zůstala sama. Jsou celkem blízko od sebe a tak by to byl neskutečný zápřah, kdyby na ně byl člověk sám. Nejmladšímu synovi je teprve pět let a vím jistě, že potřebuje oba rodiče. Stejně jako další dvě děti.

Když jsem se o manželově milence náhodou dozvěděla, samozřejmě se to ve mně všechno postavilo na zadní. Několik nocí jsem znechuceně prozvracela a probrečela. Nejsem ten typ člověka, který by dokázal o všem otevřeně hodiny a hodiny mluvit. Oklikou jsem se ho tedy začala vyptávat, jaký vlastně má na nevěru názor. Vždycky se proti ní striktně ohradil a do očí mi tvrdil, že by nic takového nemohl udělat. Bylo mi z něj špatně. Ale pak, a vůbec nevím jak a proč, jsem začala vidět a cítit, jak si mě manžel vlastně z pocitu viny víc váží a vydržuje. Byl pozornější než kdykoliv předtím. O děti se stará mnohem intenzivněji, než tomu bylo dřív. Už dokonce poznám, kdy se od milenky vrací.

Sama jsem už mockrát uvažovala nad tím, jestli ve mně není něco zvráceného, ale mně to prostě vyhovuje. Nikdy se nechoval víc vřele, než teď, když se sám v sobě musí dennodenně vypořádávat s vinou. Někdy je mi ho dokonce až líto. Pro mě z jeho nevěry totiž plynou jen samé benefity. Mám na sebe podstatně mnohem víc času, v manželské posteli je manžel pozornější a ohleduplnější, zahrnuje mě dárky i penězi na mé nemalé potřeby. Vím sama dobře, jak hnusně a divně tohle všechno vlastně zní, ale z nějakého mně neznámého důvodu jsem se s tím, že má jinou ženu, ke které ale nikdy neodejde, srovnala. Samozřejmě jsem nepřestala žárlit. Ale i ta žárlivost se nakonec vždycky přetaví v touhu a momentální chtíč. Netuším, co se ve mně zlomilo a proč to všechno takhle je, ale funguje to. Možná, že jednou tento zvláštní pohár přeteče, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Jsem proto zvrácená, když nemám potřebu člověka vlastnit? Možná, že se věrnosti opravdu přikládá až přehnaný význam. Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych nevěřícně kroutila hlavou, ale protože sama dobře vím své …

Diana, 40 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová