Potemnělé a usínající večerní kupé vlaku. Rychlík projíždí malými městy, která půvabně prosvětluje měkké světlo pouličních lamp. Venku panuje zima, která praští do kostí a ve vlaku jí kontrastuje příjemné teplo. V ruce svírám ten největší kelímek s hříšně dobrou kávou a do papírového diáře škrábu aktuální poznámky. Přesně v této atmosféře se začal rozhovor dvou žen, které seděly naproti mně a mile se na mě v pauzách usmívaly. Nejdřív si povídaly jen spolu, ale protože v našem kupé nebyl jediný muž, soukromý rozhovor plynule přešel v hromadnou debatu. O čem byla?

Prsty s vystouplými klouby

Jedna z žen se své kamarádce rozvyprávěla o tom, že ještě před chvílí byla v náručí svého drahého. Automaticky mě napadlo, že mluví o svém manželovi. Na jeho adresu pronášela láskyplná vyznání a popisovala ho až dojemně hezkým způsobem. Při pohledu někam do dálky vysekávala jeho úžasné vlastnosti. Prý milý, zábavný, v každé situaci mu to sluší, vždycky si ví rady, voní, je pozorný a vnímavý, v jeho přítomnosti se rozhostí zvláštní klid, miluje na něm jeho zvláštně šedozelené oči a prsty s vystouplými klouby, užívá si to, jak ji vytrvale rozmazluje a přitom dává pozor, aby z ní ale nebyla rozmazlená, nevděčná holka. Můžou spolu mluvit o všem na světě a neexistuje otázka, kterou by si vzájemně nemohli položit.

Jsou dokonale na stejné vlně, napadlo mě. Její monolog byl chvílemi tak zvláštně strhující, ale ne přeslazený, že jsem jí takového manžela upřímně přála. Všechno jsem pochopila až v momentě, kdy říkala: „Ale nemá to smysl. Nikdy se nerozvede, to dobře vím!“ V tu chvíli se rozjela ona hromadná vlaková debata (v mém případě bylo po poznámkách, po poslechu hudby, po práci a zůstalo jen kafe).

Přát, nebo odsoudit?

Nevěra prostě existuje. Byla tady vždycky a vždycky bude. Někdo to dělá a pak si bere tohle tajemství do hrobu, někdo jiný nedokáže dál existovat se svým svědomím a tak přizná barvu (jestli ale tahle přiznání nejsou jen sobeckou úlevou?). Bylo příjemně vzrušující sledovat, jak se kupé rozdělilo na dva tábory. Dámy vlevo nevěrnici odsoudily a už jsem jen čekala, kdy ji budou chtít na šaty přišívat šarlatové písmeno hanby. Padaly nebezpečné soudy typu: „Já bych nikdy, já bych vždycky.“

Zbytek kupé soucitně pokyvoval hlavou s tím, že slečně její (ne)šťastnou lásku nezávidíme, ale možná i trochu chápeme. A já jsem jen doufala, že teď nepřijde na řadu zhrzenost a kritika na adresu jeho manželky (jak mu ta jeho kráva nerozumí, jak je ošklivá, jak ho nikdy nepodpoří). Naštěstí se tak nestalo. Naopak. Mluvila o tom, že jeho žena by si nikdy, nikdy, nikdy takovou kudlu do zad nezasloužila.

Tak já snad ještě budu brečet

Protože cesta byla dlouhá a debata plamenná, nevyhnutelně nakonec u slečny opravdu došlo na slzy. Bylo jich sice jen pár, ale byly velmi výmluvné. Stýskalo se jí, jak několikrát opakovala. Pak se ale proměnila v malou velkou holku, která si odhodlaně utřela nos a zhodnotila situaci větou, která mi zůstane v paměti hodně dlouho. Říká: „Tak já snad ještě budu brečet? Neexistuje! Jednou jsem se dala na takový vztah, tak teď to musím uhrát tak, jak nejlépe umím. Není třeba ronit slzy. Mám, co jsem chtěla! “ Pak přehodila nohu přes nohu, otevřela časopis a ve vlaku zavládlo ticho.

Lidskost do každé doby

A proč tenhle článek? Je to snad pojednání o tom, jestli je nevěra špatná, nebo ne? Ne, tuhle otázku si musí zodpovědět každý sám pro sebe. Ale inspirovala mě lidskost a laskavá povaha té slečny. Dělá něco, co se zřejmě nemá, za co v podstatě sama v sobě trpí, a přesto … nepůjde bouchat na jeho dveře a nevysype ve svůj prospěch všechno ženě svého milence. Vlak plný, lidskosti, empatie, nesobeckosti a sebereflexe. Ráda jsem si potvrdila, že tyhle vlastnosti nikdy nevyjdou z módy. A možná taky stále platí, že kdo chce víc, nemá nic!

 

Napsala Bára Klímová