Když jsem začínala vztah s ženatým mužem, věděla jsem, že to nikdy nebude procházka růžovým sadem. Ženatého muže totiž nikdy nemůžete mít zcela pro sebe. Budete prostě a jednoduše hrát vždycky druhé housle, ať si namlouváte sebevíc, že ne. Může vám milionkrát slibovat, že se rozvede, ale jen zřídkakdy je to pravdivá informace.

Klasický vztah se ženatým mužem má své limity, to jsem věděla. Osamělé narozeniny, vánoce, žádné romantické večeře v restauracích a tajné společné víkendy jsou také spíš sporadické, než pravidelné. Jako milenka tak musíte mít pochopení pro jeho děti, manželku, povinnosti i jinak strávený rodinný čas. A já jsem tohle pochopení měla celý šest let. Šest let jsem poslušně poslouchala všechny ty sliby o tom, že ke mně definitivně Dan odejde v momentě, kdy budou děti větší, manželka samostatnější, dům dostavěný a tak dále a tak dále. Dlouho jsem tomu věřila. Slepě, zamilovaně, důvěřivě. Přicházel ke mně po celých šest let jako do hotelu s kompletním servisem a sexuálními službami navrch. Ke konci vztahu už to ale začalo upadat do stereotypu, který mě dost frustroval. Když jsem začala ze zoufalství požadovat, aby se to konečně rozseklo a skutečně se už rozvedl, přišla další snůška výmluv a vytáček. Vždycky si něco našel. Měla jsem toho už plné zuby. Utíkaly mi s ním vlastně nejlepší roky mého života a nic pořádného jsem z nich, kromě románku, neměla. A proto jsem chtěla vztah ukončit.

Kdykoliv jsem ale o rozchodu začala mluvit, vždycky mě vmanipuloval sladkými řečmi zpět na mrtvý bod. A já husa jsem se nechala. Nesčetněkrát. Táhlo se to neskutečně dlouho. Osamělé noci, odcházení a přicházení, výmluvy, omluvy a můj zoufalý pláč. Vztah odnikud nikam.

V momentě, kdy se na scéně objevil jiný muž, ale nastaly nepříjemnosti. Zamilovala jsem se. Můj ženatý milenec, který mi nejméně měl co vyčítat, začal nesmyslně za náš vztah bojovat. Cítila jsem, že už o něj nestojím a nikdy s ním nemůžu být opravdu šťastná. Za ta léta vypluly na povrch odlišnosti, které byly neslučitelné s plnohodnotným vztahem. Vyčkávala jsem však zbytečně dlouho a naivně jsem si myslela, že je to lepší, než nic. Nebylo.

Prosila jsem ho, aby teď už doma nic do pohybu nedával, aby se k ničemu nepřiznával. Chtěla jsem se jen v klidu rozejít bez újmy na obou stranách. Neuposlechl mou prosbu a všechno zničil. Zničil život sobě, své ženě, dětem i mně. Jeho žena se s ničím moc nemazlila. Sbalila mu saky paky a téměř v dárkovém balení ho poslala bydlet ke mně. A on šel. Jenže já o to nestojím. Jsem už hlavou i srdcem jinde, on je však vůči mým argumentům hluchý. Komplikuje mi to teď život ve všech směrech. Nemůžu svého bývalého milence, který si však myslí, že je stále současným, dostat z bytu. Můj potenciální nový partner, se kterým bych už rozhodně také chtěla mít rodinu, nemá pro takové soužití samozřejmě pochopení a také na mě tlačí. Jsem mezi mlýnskými kameny a začínám být maximálně bezradná. Střídají se mi stavy úzkosti a zmocňují se mě záchvaty paniky. Vůbec nevím, co si teď počít.

Martina, 36 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová