Dceru jsem vychovávala sama. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Její otec nás opustil, když jí bylo půl roku a tak vše zůstalo na mně. Zpětně vidím, že jsem ve výchově zřejmě udělala někde obrovskou chybu. Teď, na stará kolena se mě totiž dcera chce zbavit a hodlá mě strčit do domova důchodců. Kam já však nechci a jsem strašně nešťastná.
Žili jsme celý život v malém domku, který mi zůstal po rodičích. Dům jsem přepsala na dceru, když jí bylo dvacet. Tehdy mi to přišlo jako normální a logické řešení. Teď se mi to jeví, jako netragičtější rozhodnutí v mém životě.
Dcera si našla manžela, kterého jsem od začátku neschvalovala. Je to arogantní lékař, který pohrdá každým obyčejným člověkem. Žili spolu nejdřív v jeho bytě a zdálo se, že nepotřebují můj domek. Domek staré matky. Avšak drahý zeť se dostal do finančních problémů a tak se katastrofa dala do pohybu.
Dcera mě na jeho nátlak začala přemlouvat a prosit, aby u mě mohli nějaký čas bydlet. Mně se to nezdálo jako dobrý nápad, aby mladí bydleli se starší generací a tak jsem celkem dlouho odolávala. Pak ale dcera otěhotněla a to už jsem neustála. Svolila jsem, aby u mě na čas zůstali. Bylo nám tam těsno, protože jak už jsem říkala, domek je to maličký. Čtyři pokoje, dvě koupelny, velká terasa. Žádný zámek. Jak se však ukázalo, doktorovi se opravdu zachtělo i tohoto skromného domku. A dcera s ním souhlasí.
Každý den mě někdo z nich psychicky pokouší. Podsouvají mi, že jsem nesoběstačná, že zapomínám, že nechávám puštěnou troubu, nebo kapat vodu. Já jsem si ale jistá, že nic takového nedělávám. Všechno třikrát zkontroluju, než od něčeho odcházím. Své léky beru tak, jak mám a pro nikoho nejsem přítěž. Vím, že si tohle všechno mladí vymýšlí, abych to nevydržela a nakonec odešla do domova důchodců tak, jak chtějí oni. Ale já tam nechci. Nejsem ten typ, který by byl v domově důchodců šťastný. Ale na nějaký vlastní malý podnájem nemám vůbec žádné peníze. Můj důchod je žalostně malý a navíc se bojím, že mě opuštění mého rodného domku psychicky úplně zničí. Mojí dceři a jejímu muži je to však úplně jedno. Dělají doma příšerné dusno, každou čtvrthodinu mi přijdou ztišit televizi a křičí na mě, že se s mou hluchotou nedá vydržet. Kontrolují mi topení, abych netopila zbytečně. Když jdou na nákup, vůbec se mě nezeptají, jestli třeba něco nepotřebuju. Když potřebuju a poprosím je, vždycky zapomenou.
Mám hrozný strach z toho, jak to se mnou vlastně všechno dopadne. Žádnou žádost jsem do domova důchodců nepodala, ale bojím se, že to už někdo z nich udělal za mě. Jednoduše, za dobrotu na žebrotu.
Marie, 70 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Zkuste si najít ve svém okolí nějakou kamarádku, není to zas tak málo. U nás na vesnici funguje senior klub, nevím jak u Vás. Je mi Vás moc líto, ale nejste sama, co doplatila na svoji dobrotu. Manžel dlouhé roky pomáhal svému bratrovi s hospodářstvím, s domem i se dřevem, dnes si ho ani nevšimne.
Milá paní, moc Vám přeji, aby Vám zde někdo poradil, kam se obrátit o pomoc a o radu. Také mi bude brzo sedmdesát a náš domek dostal syn, ale ve smlouvě je, že v domku můžeme dožít a vše používat, to je důležité.
Za předpokladu, že stará paní sama nepřispívá k vyhrocování vztahů, též může být obava mladých z nezvládnutí péče o matku v budoucnu a nevidí jiné řešení. Sám bych uvítal i ten domov důchodců, který by mi někdo zařídil až to sám nebudu zvládat.
Popsaný příběh mnou hluboce otřásl. Vzpomínám v této souvislosti na to, jak jsme v mém dětství žili v malém panelákovém bytě s ovdovělou babičkou, která nemohla být sama. Ne - tu nikdo do domova důchodců neposílal. V malém bytě jsme se museli tak či onak srovnat (mám více sourozenců), ale žádný problém to nebyl. Měli jsme jí rádi a ona nás a nikdy jsme si nějaké naschvály nedělali. Na toto období mého dětství a kousku dospívání moc rád vzpomínám. Proboha snad to není tak výjimečné? Autorce příspěvku bych poradil kontaktovat organisaci Život 90. Má svou stránku na internetu a jde snadno vygooglovat.
No, a ta paní není v domě vedená jako věcné břemeno? Copak ho dceři dala jenom tak, na čestné slovo? Já bych s nimi za takových podmínek zůstat nechtěla. A odstěhovala se. I když se mi nezdá, že by se čtyři lidi nevešli do domku se 4 místnostmi. To je už ale jejich věc. Takže já bych se na jejím místě klidně odstěhovala. Ale až pak, kdy by mi mladí zařídili samostatné bydlení v pěkném bytě, klidně 1+1 s balkonem a v přízemí. Samozřejmě, na jejich náklady. Náhradou za bydlení v celém domě.
Paní by se měla poradit s právníkem, jak postupovat. Pochybuj však, že se do domova důchodců dostane. Dnes tam berou hlavně "ležáky", na ty je největší státní příspěvek. Soběstačná paní zde nemá šanci. Já osobně bych to řešil odchodem do domova důchodců, třeba tam má ve vedení "pan doktor" známé. Je to smutné, když vás vlastní dítě odepíše. ...., ale aspoň o ni bude ve skutečném stáří a nemohucnosti postaráno. I mladí od této nešťastné paní jednou zestárnou....
Tak on není každý domov důchodců jak z hororu. Existují penziony, kde má člověk svoje soukromí, svůj nábytek a sám si i hospodaří. Pouze když na to nestačí, může si objednat pomoc zvenčí.
Bydleli jsme v rodinném domku s tchánem společně 16 let. Před 8 lety zemřel a manžel mi poděkoval, že jsem se o něj starala a nikdy mi to nezapomene. Měli jsme i těžké chvilky, ale překonali jsme je. Nikdy bych si nedovolila ani naznačit, že ho už nechceme, že by měl odejít. Tak zlá nejsem a ani to neumím.
Pěkný večer, napadá mne ještě jedna organizace pro seniory - Elpida. Zajišťuje poradenství právní, psychologické a mají i linku bezpečí, kde byste si mohla zdarma i anonymně popovídat 800 200 007. Mají určitě zkušenosti, co by poradili v konkrétním případě. Já bych se asi zkoušela domlouvat na podmínkách, abyste tam mohli být všichni. Třeba by to obnášelo i nějaké trochu oddělení prostoru - nepřijde mi úplně malý. A také mi přijde fajn nápad klub seniorů a pozvat si domů také nějaké ty návštěvy a pokoušet se získat podporu od jiných lidí. Ale ono se takhle těžko radí na dálku. Držím Vám palce a přeji klidné období a ať si to můžete s dcerou v klidu vyříkat a na rovinu si říci co kdo kdy zvládne v budoucím pečování o vás a jaké jsou možnosti!
Tento příběh mne lidsky moc mrzí.Své dceři zdůrazňuji ,že pokud budu žít musí se spoléhat na své ruce a pokud po mne něco zůstane dostane to až zavřu oči.Těch tragédii,kdy rodič přepsal svůj majetek na potomka a pak toho litoval je spousta .Je to smutné.
Takových příběhů je hromada, je to smutné. A nejsmutnější na tom je, že hajzlíkům to vždycky prochází. Určitě se obraťte na tu organizaci, co doporučuje jiný pisatel výše, nebo na nějakou podobnou ve vašem okolí. A upozorňuji vás na to, že to i doporučují někteří lékaři, aby děti za své rodiče a bez jejich vědomí podepisovaly různé žádosti, třeba tu o umístění do nějakého zařízení pro důchodce. A když k tomu pak dojde, senior se diví ..... bere se to jako jeden z důkazů toho, v jakém psychickém stavu je, že už prostě nedokáže se o sebe postarat, nic si nepamatuje atd. Potřebujete zastání a druhá stařenka kamarádka nestačí, věřte mi.
Bohužel v dnešní době nic neobvyklého, asi co nyní napíši se nebude moc líbit, ale přepsat domek nebo byt na dceru nebo syna bez důkladné právní záruky a nenechat uložené u notáře je hloupost, neboť matka se umí postarat o děti, ale děti už tak ne. ( není to ovšem pravidlo ). Nyní je situace pro Vás dost komplikovaná, domácí teror se těžko dokazuje, držím Vám palce. No oni budou také staří a vše poznají na vlastní kůži...
Mám za sebou více jak 15 let práce se seniory. Za tu dobu jsem poznala dlouhou řadu žen o kterých měl člověk se právo domnívat , že podle nich napsala B. Němcová Babičku. Na druhé straně jsem poznala ženy, které než přišly do DS (kde jsem pracovala) svým chováním a sobeckým postojem doslova rozvrátily několik rodin a vlastní dítě (už na pokraji důchodového věku ) dohnaly až k pokusu o sebevraždu v důsledku naprostého vyčerpání. Senioři s přibývajícím věkem ztrácí ,, reálné vidění".Připadá jim např. zcela normální že zvuk televize je na úplném maximu co to jde nastavit.(ale oni to sotva slyší) Paní M. zmiňuje, že s výběrem dceřina partnera nebyla spokojená, ještě ho tolerovala dokud dcera obývala jeho byt, ale jak s ním má bydlet pod jednou střechou hrůza (tím jen předvádí svoji netolerantnost) Možná se paní M. zapomněla (při zmínce o nákupech) zmínit , že po té co jí ne jednou v minulosti brambory od dcery nebyly dost bramborovaté a kyselé zelé bylo moc kyselé , tak dcera raději nákup pro matku ,, zapomene" O tom jak se paní M. jeví realita svědčí popis domu: 4 pokoje,2 koupelny , veliká terasa (jistě i kuchyň a možná ne jedna)nazývá MALIČKÝM.(na mě to působí jako pěkná dvougenarační vilka) Paní by si měla vážit toho , že nemusí ze svého mizivého důchodu šetřit na opravu střechy či kotle který vypověděl po letech službu atp. Už jen představa že bych sama musela uklízet v 70 letech tento ,, maličký" dům mě děsí. Nikde se paní M. ve svém psaní nezmiňuje o tom jak si sama představuje sebe za 8-12 let,( kdy také může být naprosto nesamostatnou osobou dokonale odkázanou na péči- často tento stav nastane i během týdne např. po ,, banálním " pádu) Dnes odmítá DS ,ale až pro ni bude opravdu nezbytný, tak se do něj stejně ,, lusknutím prstů " nedostane ze dne na den. Rozumím tomu, že žena jako paní Marie žije v obrovském strachu jelikož si je vědoma toho , že v sociáním zařízení by se svými povahovými rysy opravdu nepřežila. Tito lidé se nejsou schopni a ochotni nikomu a ničemu přizpůsobit a stále prosazují své JÁ JÁ JÁ...Klienta kverulanta má každý spolubydlíci, ale hlavně personál brzo ,, plné zuby" a i ty nejempatičtější ošetřovatelky rychle udělají jen to co musí a opouští pokoj(v rámci zachování vlastního zdraví jinak NELZE). Myslím , že pro obě strany by bylo ideální , když by si paní M. podala žádost do Domova s pečovatelskou službou (zde jsou k dispozici obecní garsonky) , kde by měla svůj nábytek, nikdo by jí neomezoval a když by nechala třeba puštěnou vodu následky by nesla sama. Tomu kdo na,,vlastní kůžiˇnezažil co takový senioří také ,, umí" doporučují přečíst si několik příběhů doslova zoufalých rodin třeba nastránkách : Pečující.cz
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.