Je to zvláštní, ale často se mi stává, že narážím na jména, která chronicky znám, ale naprosto si pod nimi nedokážu nikoho představit. V případě Alfréda Radoka jsem pouze věděl, že měl něco společného s divadlem. A to pouze díky tomu, že se podle něho jmenuje mediálně známá cena. Rozhodl jsem se svou neznalost napravit a proto přínáším vše, co jsem o této postavě vypátral…

Je to zvláštní, ale příliš informací o Alfrédu Radokovi na internetu nenaleznete. Je to o to podivnější, že se jedná evidentně o velmi originálního umělce, který se nesmazatelně vepsal do české kulturní historie. takže, kdo je Alfréd Radok? Přesněji řečeno, jak ho vidím já?

Alfréd Radok neměl vůbec lehký život. Kvůli nástupu nacismu neprošel formálním vzděláním a první divadelní zkušenosti nasbíral v divadle E. F. Buriana (1938-41). V pozdějších válečných letech prošel množstvím pražských divadel a dělal vše, co bylo potřeba. Poprvé se zviditelnil až v roce 1945, kdy se stal režisérem Divadla 5. května. Již tam se projevil jako originální umělec, a to velmi citlivým využitím všech možností, které divadlo přináší.

Po únorovém převratu krátce s přestávkami pracoval v Národním divadle, ale dlouho je tam neohřál. Za své hry a jejich provedení byl často považován za formalistu (takto originální umělec!) a jako nepřítel socialismu. V padesátých letech pak pracoval v Laterně magice, která díky svým audiovizuálním schopnostem umožňovala využít Radokovo expresívních schopností. Když se pokoušel na začátku šedesátých let vrátit do Národního divadla, nebylo už pro něj místo a tak musel využít nabídky Oty Ornesta a režírovat v Městských divadlech pražských, kde spolupracoval s herci, jako byli J. Bek, S. Beneš, I. Kačírková či J. Zíma. Do národního divadla se na skok vrátil v roce 1966. Od roku 1968 byl pracovně ve Švédsku a když mu v roce 1972 Národní divadlo neprodloužilo neplacenou dovolenou, zůstal natrvalo v emigraci. Odtržení od rodné vlasti velmi urychlilo jeho život a tak zemřel velmi brzy ve Vídni.

Alfréd Radok nebyl jen divadelní režisér, ale odjakživa ho fascinoval film. Sám jich hned několik natočil, aby vždy přicházel s velmi nekonvenčními filmy, které byly pochopitelně vždy trnem v oku komunistické moci. Nemá cenu celé jeho dílo jmenovat, vše potřebné naleznete na konci článku v odkazech. Přesto dva z nich musím zmínit: Daleká cesta a Dědeček automobil.

A proč mě tolik zaujal? Dokázal veřejně umělecky tvořit a přesto se nezaplést do soukolí ideoglogické propagandy. Vybral si nejtěžší možnou cestu: balancoval stále na hranici tvoření, oslovování lidí a hrozbou komunistického kriminálu. Ač si třeba velmi vážím Václava Havla, myslím si, že cesta, kterou zvolil Alfréd Radok, je mnohem těžší a hlavně v těžkých dobách padesátých let mnohem přínosnější, než cesta disentu, kterou právě třeba Václav Havel v sedmdesátých a osmdesátých letech šel.

Pokud vás Alfréd Radok zaujal jako mě, doporučuji knihu od Zdeňka Hedvábného: Alfréd Radok - Zpráva o jednom osudu, kterou si můžete pořídit za neuvěřitelných 49 Kč v Levných knihách.