Kdo by čekal příběh plný křiku, pláče a neporozumění, nedočkal by se. Naopak. To, co se mi zhruba před rokem stalo, je sice trochu šílené a hodně neobvyklé, nicméně život a osud má prostě smysl pro humor a ironii. Dokonalá tragikomedie.

Dnes mám tři dospělé dcery a osm vnoučat. S manželem jsme prostě založili velkou a báječně fungující rodinu. Můj manžel byl ohromný muž. Jeho smysl pro humor byl skvostný. Já jsem věčná vzteklounka a ženská od rány, takže jsme se naprosto harmonicky doplňovali. On si ze mě dělal legraci a já mu nadávala. Tak ráda na to vzpomínám. Před čtyřmi lety však můj manžel zemřel. Byla to pro mě naprosto zdrcující rána. Nejsem ještě natolik stará, abych se smířila s tím, že mi skončil život, ale on s manželovým odchodem opravdu u konce byl. Neuměla jsem bez něj pokračovat dál. Tolik jsem ho milovala. Po celá léta pořád stejným způsobem.

Začala jsem na sebe dost kašlat. Je to nepříjemné přiznání, ale ani rodina mě ze smutku nedokázala vytáhnout. Byť bych za ně za všechny dýchala, po manželově smrti mi všechno a všichni byli ukradení. Ano, tak špatně jsem na tom byla. Naprosto apatická vůči všemu.

Až do chvíle, kdy se můj život obrátil naruby. Lépe řečeno, jedna dáma mi ho obrátila vzhůru nohama. Dáma v letech, elegantní, avšak velmi rázná, temperamentní a srdečná. Zaklepala si to jednou drze na moje dveře a od té doby, jako by neodešla. Dávná přítelkyně, která mě přišla zachránit a rozsvítit světlo na konci apatického tunelu? Kdepak. Byla to milenka mého muže.

Kroutíte teď nevěřícně hlavou? Přesně to jsem dělala i já, když se mi téměř vecpala do bytu a bylo jí všude plno. Moje temná, osamocená kobka byla najednou prosycená jejím parfémem a její švitoření se odráželo od všech zdí. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co ode mě chce. Nebrala si servítky a tak bylo brzy vymalováno.

„Tak hele. Já chápu, že to teď nebude příjemný, ale ano, tvůj manžel měl milenku. Ne, ne, ne, nic neříkej. Nebyl to žádný sukničkář. Měl milenku jen jednu, jednu jedinou. Ano, jsem to já. A proč jsem přišla? Protože to s tebou vůbec nevypadá dobře. Tvé dcery si s tebou neví rady a jeden z tvých skvělých zeťů mě diskrétně kontaktoval. Tvůj muž zemřel už před třemi lety. Tři dlouhé roky. Tři dlouhé roky chybíš své rodině, chřadneš, ztrácíš se před očima, nežiješ. Ale ty jsi neumřela a tvoje rodina tě potřebuje. Po tvém muži ti zůstaly děti, vnoučata, musíš žít dál. Žít pro ty, kteří jsou vašim společným odkazem!“ řekla, jakoby se nechumelilo. Padla jsem na židli naprosto konsternovaná. Nebyla jsem schopná slova. Kdyby to bylo za normálních okolností, hnala bych ji ze dveří za doprovodu hlasitého křiku. Ale moje trauma, které se mě po smrti muže drželo jako klíště, mě utlumilo. Uvařila jsem oběma kafe a začala jsem se vyptávat. Na všechno měla odpověď. Jejich poměr trval dlouhých deset let. Scházeli se vždy na pracovních cestách, nikdy ne neuváženě. On vždy odjížděl s výčitkami, ale odolat jí nedokázal. On mě nikdy nechtěl opustit, nebo mě ranit. Proto mlčel. Jak prosté. A sprosté? Snad. Ale já jsem vůči němu a dokonce ani vůči ní teď necítila žádnou zášť. Necítila jsem ani křivdu. Můj manžel, byť mě obelhával, nikdy v životě neudělal nic, za co bych ho měla podezírat z nevěry. Nedokážu to vysvětlit, protože správně bych měla být zlomená a zlobit se. Ale smutek vyústil v téhle situaci úplně jiným směrem. S Emou, jeho milenkou (a já se tomuto označení dnes již pořádně směju), jsme dnes opravdové nejlepší přítelkyně.

To ona mě dostala z té ulity, to s ní vyrážím pravidelně do kina, divadla i na večeře, po obchodech a na prodloužené víkendy. Jsme si povahově i názorově velmi podobné a nenarazily jsme na téma, ve kterém bychom si nerozuměly. To ona je paradoxně mou nejlepší kamarádkou, kterou jsem skutečně vlastně nikdy neměla.

Funguju zase normálně a žiju. Pro sebe i pro svou rodinu. S Emou se vídáme denně a pocit křivdy se stále nedostavil. Předpokládám, že už ani nedostaví. Důkazem toho je i naše vtipkování nad vínem, kdy si vzájemně přitakáváme, jak měl můj muž brilantní vkus J

Dagmar, 68 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová