Nikdy jsem se netajil, že mě fascinují různé komunity, sociální sítě, party či podobné skupiny. Možná to bude tím, že jsem nikdy nikam pořádně nepatřil.Tedy aspoň jsem si to vždy myslel. Když jsem dnes ráno jel autobusem, uvědomil jsem si, že do jedné takové přirozené komunity patřím.

Každé ráno a večer trávím tři čtvrtě hodiny v linkovém autobusu při cestě za prací. Teprve dnes jsem se poprvé ihned po nastoupení úplně nezačetl, ale jal jsem se pozorovat své okolí. Začalo to už na zastávce, kde jsem začal být na první pohled bezdůvodně nervózní. Nebyl důvod, vše bylo v nejlepším pořádku, do práce jsem se těšil, tak proč ta nervozita? Příčinu jsem našel za pár okamžiků, u lavičky nestála jako každé ráno sympatická baculka, která si vždy dávala pozor, abych neviděl, že mě pozoruje. Najednou jsem byl nervózní o to víc. Ještě když autobus vyjížděl z autobusového nádraží, stále jsem doufal, že jí někde zahlédnu… Proč tu není? Nestalo se jí něco? Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou a já se rozhodl, že si musím více všímat lidí, s kterými vlastně trávím více času, než se svými přáteli.

Na další zastávce bylo vše v pořádku: nastoupili všichni jako obvykle. Starší útlá dáma byla jako vždy ve spěchu namalovaná, stále vysmátý ekonom (podle časopisů, které vždy držel v ruce) se sluchátky na uších spěchal na zadní sedačku, nesmělá slečna opět nezískala odvahu a nepřisedla si (opravdu vždy chce, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslí…)… Pouze starý pán, kterému se jindy po tváři rozléval blažený úsměv, si zamračený cosi broukal pod vousy. I na dalších zastávkách přistoupili všichni, které jsem si pamatoval. vše bylo v nejlepším pořádku…

Jsem rád, že jezdím tímto autobusem. Uklidňuje mě to. Akorát se bojím zítřejšího rána. Bude tam? Není nemocná? Nepřišla o práci? Baculko, slibuju, že si příště stoupnu tak, aby jsi na mě líp viděla a nebudu se schválně schovávat za sloup. Chybíš mi…