Roxana

Je pozdě večer, venku mrholí.

Kluci spí. Manžel jako jindy

sleduje televizi.

Přijímač cosi drmolí

a taťkovi se oči klíží.

…i moje mysl zvolna mizí

jakoby

kamsi za zástěnu.

Přivírám víčka.

Vidím scénu

s renesančními kulisami.

Zdobený krb, na stole svíci

v zrcadle spatřím krasavici

v splývavých šatech,

s hřívou rozpuštěných vlasů.

Vábí mě schůdky na terasu!

Vycházím ven a zdola

zacinká kord a kdosi volá,

nahoru ke mně stoupá tichý hlas

“Roxano, lásko,

nastal čas?!”

Manžel se zvedne,

blik,

zhasne telebedna.

“Půjdeme spát?,

je skoro jedna”,

svléká se, myje,

pohyby tak hezky prosté.

Po kolikáté ho pozoruji? Po sté?

Je milý, hodný.

Přesto nespěchám.

Ba skoro zdržuji to…jdi napřed, sám

-té chvíle v zahradě by mi přišlo líto-

domácí práce předstírám a taktizuji.

Konečně uléhá.

Kvapně zuji

domácí trepky

a vklouznu do střevíčků kněžny.

Hlas hluboký a něžný

se křovím prodírá

a zdá se sametovým.

I když vím, že mu nikdy neodpovím,

přec cítím se jím oslovena.

vždyť nejsem máma služka, máma stroj.

Jsem žena!

Kdesi v koutku duše,

pod pokličkou,

chycena každodenní smyčkou,

nakoupit, vytřít a tak dále,

Popelka myslí na korále.

Proč mám být holkou ukoptěnou?

Chci být i Venuší a dámou,

prostě ženou

vznešenou krásnou

s velkým Ž.

Královnou hodnou svého krále.

A aby mi to

neustále

s grácií připomínal

Muž!

Proč je tak velký hřích

být v duchu Roxanou,

a před svítáním,

dokud děti nevstanou,

vyběhnout z paláce

-či z domu manželova-

poslouchat slova

básníkova?

Vždyť dobře vím, že mě mámí

můj vlastní

vnitřní sluch i zrak.

Ne, není a nebude

to rytíř d´ Bergerac.

Ba, není ani z masa, tkání

Je virtuálnější

než všechna moje přání,

neproseká se trním, hložím

a na lůžko mě nepoloží…

…ne, vskutku nejde o mou čest!

Vždyť za chvíli už bude šest,

vypravím děti do školy

a než se manžel oholí

stanu se zase hospodyní

vládkyní kanceláře

a nad kuchyní.

Jen za čas v noci

až přeberu čočku a hrách,

tedy umyji nádobí, utřu prach,

vyžehlím košile, složím prádlo,

tak, aby ty mý chlapy ani nenapadlo,

odhodím lux a přivřu víčka…

…objeví se krb, zrcadlo a svíčka,

obleknu závoj Roxanin

a na svém tajném balkóně

jak stín

lačně a dychtivě chci

znova znova znova

slýchávat vyznání

Cyranova.