"Ten můj příběh, který Vám chci ve zkratce přiblížit, začal před sedmnácti lety. Vše bylo na první pohled krásné, láska, svatba, do dvou let narození dvou krásných dcer, stavba rodinného domku ...... Ovšem i šťastné chvilky mají své skryté stinné stránky. Druhá dcerka se narodila s částečným postižením a rozsudkem, který zněl: chodit o berlích. Mé rozhodnutí, že se jednou sama postaví na nohy, znamenalo neslevit a minimálně osmdesátkrát denně s ní poctivě cvičit. Stavba domu vyžadovala veškeré rodinné finance, často bylo nutné si spoustu věcí odříci a přivydělávat do rodinného rozpočtu domácí prací.

Přišla sametová revoluce a s ní i otevření nové brány, brány do světa soukromého podnikání. Můj manžel jí prošel, a to velmi úspěšně. Naučila jsem se sama postarat o dcery, dům, zahradu, a také tolerovala vzrůstající samotu. Ovšem když použiji další přirovnání pak snad: "S jídlem roste chuť". Na úkor společných chvil s rodinou rostla mému muži chuť po bohatství, úspěchu a dokonalé budoucnosti. Sám začal mít na co si vzpomněl. Jeho kariéra kvetla a s ní stoupala i jeho osobní životní úroveň. Jeho konto se úspěšně šplhalo.

Dobře situovaného, finančně zajištěného muže si leckterá nezajištěná rychle všimne. A tak tomu bylo bohužel i u mého muže. Následovalo manželovo přiznání k tříleté utajované nevěře, k narození syna Lukáše a plány zařídit si nový život. Má psychika a vlastně hlavně psychika našich dvou dcer dostala opravdu zabrat. Můj manžel je nyní pánem svého štěstí a my se budeme muset smířit, že jako rodina už vlastně nikdy žít nebudeme.

Zde můj příběh jedné rodinky zdánlivě končí. A opravdu by tomu tak možná bylo, kdyby můj muž nepřišel s potupným návrhem. Za podpis okamžitého rozvodu mám souhlasit s částkou 100.000 Kč a možností strávit v našem společném domově ještě tři roky, než se budu muset trvale odstěhovat. Po těchto slovech jsem si poprvé uvědomila, jakého sobce a bezohledného člověka mám před sebou. Nechci nikomu upírat právo na pocit nově nalezené lásky, na štěstí nové rodiny, ale nemohu se dívat na své ponižující ohodnocení a opomíjení našich dvou dcer. Pokud bych jen na zkoušku spočítala na kolik si můj manžel cení mého sedmnáctiletého přínosu do domácnosti, vyjde mi částka 16 Kč/den. Mého podpisu se při stávajícím návrhu nedočká, pominu-li sama sebe, máme stále dvě společné dcery, které za nic nemohou a právem jim náleží alespoň část všeho co jsme společně pracně vybudovali.

Tolik tedy můj příběh, který ještě zdaleka nekončí. Možná se v něm poznají další ženy a uvědomí si, jak pohrdavě s nimi muži zacházejí. Muži které nezajímá, že pokud se jako my budou muset celkově starat o domácnost a o děti, nikdy nedosáhnou takové finanční nezávislosti a úspěchů jaké nyní mají. Apeluji tímto na ženy s podobnou životní situací, pojďme se spojit a vzájemně si poradit a dodávat vnitřní sílu, kterou potřebujeme ke zdolání nepříjemných životních situací. Jsme přece především matky -- Chraňme budoucnost našich dětí!

Využijte tohoto prostoru pro své názory, náměty, rady, zkušenosti, postřehy, srovnání se zahraničím a další Vaše příspěvky. Ráda si je přečtu nejen já sama, ale jistě i další návštěvnice těchto stránek. Lenka"

Pro Babinet.cz napsala