Příběh, který budu vyprávět, se odehrál v době, kdy jsem studovala střední školu. Tenkrát jsem se seznámila s jedním moc prima klukem, který mě pozval na sobotní výlet s takovou malou partou turistů. Kdybych jen tušila, co mě ten den čeká, raději bych zůstala doma.

Ráno se mi nechtělo vstávat, takže mi jako naschvál ujela nejdříve tramvaj a následně dálkový autobus. Mobily tenkrát ještě neexistovaly, tak jsem nemohla dát vědět, že přijedu později. Stejně by na mě asi nečekali. Jediné řešení, které mě napadlo, byla jízda stopem. Jela jsem tak už několikrát s kamarádkou, ale sama jsem se bála. Navíc bylo ještě přítmí. Stála jsem nejistě u silnice, ale žádné auto nezastavilo. Vlastně jich v tu dobu ani moc nejezdilo. Začala jsem se smiřovat s tím, že žádný výlet nebude. Už jsem pomalu odcházela, když se v dálce objevila nějaká dodávka. Naposledy jsem mávla. Hurá! Auto přibrzdilo. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla a krve

by se ve mně nedořezal. Byl to pohřební vůz, dokonce i s rakví.

"Tak si, slečno, nasedněte," řekl celkem sympatický starší řidič. Jako ve

snách jsem sedla do auta. "Tak kam to bude, krásná vílo?" navazoval rozhovor

řidič. Řekla jsem mu popravdě, že mi ujel autobus a spěchám za přítelem.

"Takových, co pospíchají, vozím dost, některé i vzadu v rakvi." Následně

prudce zabrzdil. "Ty káčo hloupá, vlezeš do auta k cizímu chlapovi, když tě

teď zabiju a strčím do rakve k mrtvole, nikdo tě nenajde. Pojď se podívat dozadu, ať vidíš, jak se ti tam bude ležet?" Chtěla jsem z auta utéct, ale

on se rozjel. Seděla jsem v šoku na sedadle a očekávala s hrůzou v očích, co

se stane. Zbytek cesty řidič nepromluvil. Zastavil mi tam, kde jsem chtěla.

"Ty huso hloupá, nejraději bych ti nařezal, takhle riskovat život. Rodiče

určitě netuší, že dcerunka cestuje stopem." Dál už jsem neposlouchala, utíkala jsem, co mi nohy stačily. Celý den nestál vůbec za nic. Výlet ani

přítel mi náladu nevylepšili. Spíš jsem ji já pokazila všem ostatním. Večer jsem se vrátila domů autobusem. Už ve dveřích jsem viděla, že doma není něco v pořádku. Mamka byla uplakaná a táta mě popadl za vlasy a vtáhl do bytu.

"Jak jsi jela?" "No přece... autobusem..." špitla jsem. V tu chvíli mi přiletěla facka a druhou jsem dostala o stěnu. "Ty budeš ještě lhát?" řval

nepříčetně táta.

Ten pohřebák se totiž s mými rodiči znal a po tom, co mě vystrašil sám, tak

jim o mém stopování řekl. Ještě několik dní se mnou ani nepromluvili.

Následně jsem musela absolvovat film "Smrt stopařek". Tato lekce mi stačila k tomu, abych už nikdy stopem nejela. Ještě dlouho jsem měla pocity úzkosti a noční děsy. Dnes mám já sama děti. No a strašně se o ně bojím. Snažím se

věřit, že mají víc rozumu a zodpovědnosti, než jsem měla tenkrát já.