Dnes už každé školní dítě ví, že svoboda slova je základním atributem demokratické společnosti. Vysokoškolák už by měl navíc i doplnit, že svoboda slova neznamená jen možnost psát si, o čem se mi zlíbí, ale také závazek, že když už o něčem píšu, činím tak po předchozím podrobném seznámení se s daným tématem a snažím se psát tak, abych podal co nejširší, pravdivou, z kontextu nevytrženou, ba naopak do širších souvislostí zasazenou informaci. A dnešní česká skutečnost?

Tak ta v současnosti překonává i nejčernější očekávání nejzatvrzelejších pesimistů, už proto, že takto běžně „selhávají“ média, tradičně považovaná za seriozní a důvěryhodná, v době právě uplynuvší pak především Hospodářské noviny a Mladá fronta Dnes.

V Hospodářských novinách se v souvislosti s odsouhlasením placení nezaplaceného výživného státem (tedy z rozpočtu) nechal slyšet redaktor Petr Kamberský, že každý, kdo nezaplatí dva měsíce výživné, je bezcharakterní podlec, aniž pro toto tvrzení dokázal uvést jediný podklad, přičemž reálná skutečnost svědčí především o tom, že pro neplacení výživného může být celá řada velmi kvalifikovaných důvodů, které ovšem česká společnost – a s ní i její média – jaksi odmítají vzít na vědomí, aby si nenarušily svůj poklidný spánek nevědomých : Od platební neschopnosti povinného v důsledku např. nezaměstnanosti, úrazu či dalších nepředvídatelných okolností až po skutečnost, kdy povinný zcela zjevně není otcem dítěte a dobře to ví, přesto jej přihlouplé postkomunistické úřady k placení výživného nutí, protože buď promeškaly nebo matce napomohly ve zmaření příležitosti ověřit, kdo otcem dítěte skutečně je.

Zatímco Petra Kamberského lze označit za nepříliš důvtipného populistického pisálka, na kterého se v plné míře vztahuje úsloví o nevědomosti, co hříchů nečiní, internetové servery I Dnes (Mladá fronta) a Novinky (ČTK) předvedly – jistě ne náhodou rovněž v souvislosti s problematikou rozvedených otců – dezinterpretaci, za kterou by se rozhodně nemuselo stydět ani Rudé právo ze 70. či 80. let 20. století. Pod výmluvnými titulky „Evropský soud : Čeští otcové nejsou diskriminováni“ (I Dnes) a „Další otec neuspěl u štrasburského soudu“ (Novinky - ČTK) referovala tato média o zatímním rozsudku ve věci Luboše Patery vydaného již na počátku ledna (!!) štrasburským soudem.

Pro přehlednost shrňme základní fakta : Luboš Patera, jemuž byl před 14 lety za použití mafiánské bandy a hrubého násilí doslova vyrván syn z rukou a odvlečen (manželkou) neznámo kam, si stěžoval, že nejen že mu české úřady nebyly schopny zajistit vrácení syna, ale ani řádný podíl na jeho výchově, takže se mu dítě zcela odcizilo a dnes o svém – mimochodem velmi pečlivém a starostlivém – otci nechce ani slyšet. Pan Patera namítal ve své stížnosti porušení celkem tří základních článků Úmluvy o ochraně lidských práv, a sice práva na spravedlivý proces (tedy nepřiměřenou délku řízení), práva na rodinný život a porušení zákazu diskriminace podle pohlaví. Štrasburský soud uznal jeho stížnost za důvodnou ve dvou ze tří bodů – přičemž uznání porušení práva na rodinný život je zcela nové, průlomové, neboť tento článek štrasburský soud dosud českým stěžovatelům nepřiznával.

Pro větší názornost lze současný stav Paterova případu u štrasburského soudu přirovnat k hokejovému utkání, kde pan Patera po druhé třetině, či dokonce v půlce třetiny poslední, vede 2:1 a soupeř (zde česká vláda zastoupená zmocněncem JUDr. Vítem Schormem) je zjevně na konci sil (zde argumentů) a nelze od něj žádný razantní protiútok očekávat.

Prohlašovat takový zápas za prohraný pro p. Pateru může jen ten, kdo ztratil poslední špetku nejen soudnosti, ale i studu.

K tomu nutno doplnit, že Evropský soud rozhodně není žádnou institucí nakloněnou rozvedeným otcům. Stížnost, která sem přijde, musí nejprve překonat vytříďovací síto spolu s různými naschvály jak české kanceláře, tak i středního personálu soudu, který o přípustnosti stížnosti a jejím dalším projednání rozhoduje a již tradičně má tendenci stranit spíše vládním justičním strukturám, nežli dotěrným stěžovatelům. Stejně tak i z otázek, které zazněly při posledním projednávání případu diskriminace v péči o dítě pocházejícím z ČR, zvláště pak od soudkyň z nových členských zemí, bylo zjevné jejich ideové souznění spíše s našimi justičními strukturami nežli znalost nových poznatků v porozvodové psychologii dítěte, zvláště pak znalost podstaty, vzniku a projevů syndromu zavrženého rodiče.

Nicméně ani ony nemohou nevidět zvůli do nebe volající a vydávat ji za budoucí normu evropského práva.

Takže na závěr zbývá ohledně interpretace našich médií zodpovědět klasickou otázku zformulovanou již starými Římany – a sice : Qui bono ? – čili : Komu to všechno slouží ?

No a zde není opravdu těžké najít správnou odpověď, ani pochopit, čí zájmy za ní stojí především.

Je nepopíratelnou skutečností, že se kvapem blíží volby a že nárůst stížností z České republiky u štrasburského soudu pro lidská práva je natolik děsivý, že Českou republiku dostal již na první místo v přepočtu stížností na počet obyvatel ze všech členských států. Stejně tak je nesporné, že k největšímu nárůstu došlo od roku 2003, kdy se první skupina otců obrátila na soud se svými stížnostmi ohledně diskriminace v péči o vlastní dítě a že stížnosti rozvedených otců stále tvoří podstatnou část všech stížností přicházejících z ČR. Rovněž nelze pochybovat o tom, že Luboš Patera jistým ztělesněním boje otců za rovnoprávnost beze sporu je a že úspěch či neúspěch jeho stížnosti bude mít značný dopad nejen na další počet stížností přicházejících z ČR, ale v podstatě i na celou českou justici – tedy s ohledem na otázku, zda i vláda (a to i ta nová, povolební) uzná za svou prioritu zreformovat českou justici, jejíž stav je naprosto děsivý, anebo zda to ještě nějaký ten čásek vydrží beze změn a soudkyně opatrovnických odborů soudů budou i nadále ve své většině připomínat cvičené opice, které umí jediné : Matce svěřit dítě a otci vyměřit výživné, děj se co děj . Tedy činnost, kterou dnes zvládne každý počítač se základním programovým vybavením, navíc bez rizika, že by se začal účastníkům řízení z osobních důvodů otevřeně mstít - a kterou tyto nepříliš bystré dámy „zvládají“ - a to ještě s velkými výhradami - za 70 a více tisíc korun měsíčně vyplácených z našich daní.

Sáhnout na soudkyně, to se zatím žádné vládě moc nechtělo. O co by se potom opřela, kdyby je náhodou v boji s jakýmkoliv nepřítelem přece jen potřebovala ve snaze dodat punc legálnosti a nestrannosti svému úsilí o diskreditaci nepohodlných osob ?! Oproti tomu sáhnout na Pateru, ať už přímo nebo prostřednictvím zmanipulovaných médií, se zatím každé vládě jevilo jako mnohem snazší a pohodlnější řešení.

Ne každé nabízející se jednoduché řešení je správné a ne každé takové řešení by se muselo v budoucnu vyplatit.