Máte se svými ratolestmi občas potíže? Nechápou, že i vy máte své starosti a myslíte především na jejich dobro? Potom můžete sáhnout po humorně laděné knížce Stefanie Zweigové Rodiče jsou taky lidi, se kterou přišlo nakladatelství Albatros a je určena pro čtenáře od deseti let. Nejlépe uděláte, pokuď si knihu přečtete společně...

Knížka je nejen humorná, ale také velmi poučná. Mě osobně uchvátil už její název, neboť deset mi už bylo dávno a hodně let jsem již rodičem. To že rodiče jsou taky lidi jednoho uklidní.

Hlavní hrdinkou je jedenáctiletá Líza, která žije se svou matkou, slavnou herečkou a svého otce, rovněž herce, vídá tak málo, že si ho téměř nepamatuje. A tak se rozhodne, že její jediné přání k 11. narozeninám bude stěhování. A to stěhování do internátní školy.

Maminka je zprvu zděšená, ale nakonec Líze vyhoví.

Ve škole se Líze líbí, najde si tu kamarády a jednoho dokonce v podobě bernardýna Bella. Úzkostlivě tají své rodiče herce a ztropí nejednu vylomeninu. Díky internátu ovšem nakonec nejenže stráví daleko víc času s otcem, který si na ní konečně udělá čas, ale spoustu věcí pochopí. Naprosto se změní její vztah k rodičům, ostatním lidem kolem ní, ale i k samotnému hereckému povolání a divadlu, protože i ona okusí slastný pocit na prknech, co znamenají svět ( i když v trochu miniaturní podobě školního vystoupení). Co říci závěrem? Je to velmi pěkná čtivá knížka, tak neváhejte.

Stefanie Zweigová se narodila roku 1932 v Horním Slezsku odkud odešla s rodiči před nacisty do Afriky. Dětství strávila na farmě v Keni. V období dospívání se pak vrátila do Německa a dnes žije a pracuje ve Frankfurtu. Je novinářkou. Píše hlavně pro děti : Pes hledá člověka, Řízky nechutnají jako čokoláda, Vivian a pusa plná hlíny.

Známá je ale především svými „africkými“ romány: Nikde v Africe, Někde v Německu, Karibu znamená vítej aj. Autobiografický román Nikde v Africe se zaředil mezi bestsellery, byl zfilmován a oceněn Oscarem (r.2002) za neanglicky mluvený film.

Ukázka:

Sedí v zahradní restauraci. Vpravo dohlédnou na velké kované dveře kostela. Květiny jsou v plném květu a sluníčko kreslí na široké cestě mezi dvěma řadami stromů stíny. Na lavičce odpočívá venkovanka, u nohou postavený koš se zeleninou. Ten pohled přivede Lízu na jistou myšlenku.

„Já už vím, kam můžeme jet. Na chatu Hořec.“

„Na chatu Hořec?“ opakuje tatínek, jako kdyby mu někdo navrhl podniknout výpravu na severní pól.

„Znám tam jednoho kluka.“

„Já myslel, že je ti teprve dvanáct.“

„Jedenáct,“ opraví ho Líza a zamračí se. „Co to s tím má společného?“

„Kde je ta chata?“

„Nahoře v horách, na Zlaté almě,“ vzpomene si Líza.

„Tam na horách, tam je prima vzduch, tam jsou kravince, na nich hejna much, tam Tyrolák Tyrolačku miluje a přitom jí jódluje,“ zanotuje tatínek.

„Cože?“

„Promiň, Lízo, nejsem zvyklý na dámy tvého věku.“

„To nic,“ utěšuje ho Líza. A pouto je navázané. Líza už věčně nemyslí na to, že tatínka dávno neviděla a že je pro ni vlastně cizí člověk, který ji občas napíše pohlednici a nemá zdání, co si počít s jedenáctiletou holkou – přestože ta holka je jeho dcera. Jinak by těžko řekl číšníkovi: „ Dvakrát campari.“

Načež Líza dostala velkou sklenici s červenou tekutinou, ze které se vyklubal alkohol a která byla odporně hořká.

Ne, táta je fajn, jen trošku bezradný, myslí si Líza. Jako tenkrát, když hrál Králíka v Alence a utrhlo se mu bílé ucho.

Zajdou spolu do knihkupectví a koupí si mapu okolí, ale chata Hořec na ní pochopitelně není. Prodavač je pošle do turistické kanceláře. Tam jim příjemný mladík ochotně poradí, jak se k ní dostanou – auto musí nechat na značeném parkovišti u lanovky, vyjet nahoru a pak pokračovat pěšky.

„Je to nejsnazší výstup tady v okolí,“ dodává jim mladík kuráž, když vidí zděšení Lízina tatínka. „Chce to jen pořádné boty a něco nepromokavého na sebe. Jeden nikdy neví.“

A tak se ze všeho nejdřív vydají na nákup. „ V tomhle bych mohl hrát Andersenova pasáčka vepřů,“ směje se tatínek, když si zkouší filcový klobouk, který se Líze moc líbí. Boty už mají.

„My ale jdeme za pasáčkem krav,“ řekne Líza a s překvapením zjišťuje, jak klobouk tatínka změnil.

„Za pasáčkem krav? Já myslel, že jdeme navštívit syna paní Emy.“

„Taky že ano. Pase na almě dobytek. Jmenuje se Leo a je stejně starý jako já, ale nemá už ani takového tátu, jako jsi ty.“

„A jaký jsem táta?“

„Zvláštní,“ prohlásí Líza a pak dodá: Takový zvláštně milý.“ Ještě před dvěma hodinami by něco takového určitě neřekla.