Británie jako jedna z mála zemí nezavřela své dveře lidem z přistoupivších zemí EU. Nalézt tam ale dobrou a kvalifikovanou práci je stále obtížnější. Ten, kdo se přesto rozhodne zkusit štěstí, se musí připravit na tvrdou konkurenci, mít do začátku hodně vlastních peněz a velkou trpělivost.

„Když jsme pozici asistenta k postiženým dětem inzerovali před třemi lety, odpovědělo nám pět lidí, dnes běžně dostáváme až šedesát přihlášek, ale stejně to zkuste,“ povzbuzuje zájemce Steve Carroll, ředitel školy Mapledown v severním Londýně.

Země má sice jednu z nejnižších měr nezaměstnanosti v EU – necelých pět procent, ale ještě před čtyřmi lety hledalo práci jen 1,5% obyvatel. Má-li člověk navíc českou národnost uvedenou v pase, Britové ho rádi přihodí do pytle se značkou východní Evropa – tedy levná pracovní síla. Mají totiž zafixovanou představu, že Češi jsou stejně jako Poláci hlavně dobří zedníci a spolehlivé au-pair.

Další potíž tvoří hromady dokumentů, které uchazeč o práci potřebuje, i když je jich méně než před vstupem ČR do EU. Většina zaměstnavatelů požaduje tzv. National Insurance Number, tedy Národní pojišťovací číslo. Bez něj je uchazeč o práci prakticky vyřízený. Kancelář, která číslo vydává, však přistupuje k věci zcela opačně.

„Neoficiální politika je taková, že chceme, aby si lidé nejprve sehnali práci, a pak jim číslo okamžitě udělíme,” vysvětluje Martin z Job Centra v severním Londýně. Řada zaměstnavatelů také trvá na tom, aby člověk doložil bydliště. Jak to ale provést, když dotyčný přebývá například u kamaráda, v dobré víře, že zakrátko práci najde? Malým trikem je nechat si poslat na své jméno účet za plyn nebo telefon, ale to vždy nemusí vyjít.

Další eskapády nastanou při otevírání konta, což zaměstnavatel často chce. Úřednice v bance vám ale s úsměvem sdělí, že bez práce vám účet těžko založí. Zkrátka je to kolotoč, z něhož se bez pomoci člověka znalého poměrů těžko seskakuje..

Na šťastlivce, jemuž se většinou díky benevolenci některého z úředníků podaří sehnat všechny dokumenty, čeká běh na dlouhou, frustrující trať. Desítky vyplněných přihlášek, nekonečné hledání na internetu, telefonáty, kontakty s pracovními agenturami, v lepším případě pohovory. Ale ani pak není nic jisté.

„Můj bratr odeslal devadesát formulářů a dostal devadesát odmítavých odpovědí. A to má vysokou školu a je Brit. Tady je to normální,” ujišťuje mě pětatřicetiletý George.

Pokud tedy nehledáte práci jako zedník, au-pair nebo lékař a zdravotní sestra, kterých je na ostrovech nedostatek, a nehodláte slevit ze svých kariérních požadavků, musíte se obrnit železnou trpělivostí a zkoušet, zkoušet a zase zkoušet.

Markéta Kropáčová, Londýn

Zdroj - www.stastnezeny.cz