Jednou jsem se rozhodla opět vyrazit na kolečkových bruslích. Neodradila mě ani přítomnost mnoha pubescentů a s větrem ve vlasech jsem kroužila parkem. Nevím, jestli to způsobila nepozornost či kamínek, ale přišlo to nečekaně.

Vteřinu jsem plachtila vzduchem a pak dopadla. Vybavuji si příšernou bolest v kotníku a rozmazané tváře kolem. Jedna z nich byla velmi sympatická.

"Já se o ni postarám," zazněl příjemný hlas."Jak je?"

"Nevím, asi vymknutý kotník." "Zkuste vstát, pomůžu vám. Já jsem Milan."

"Petra. Děkuji," namáhavě jsem odlehčila poraněnou nohu. "Jel jsem za vámi, letěla jste

jako vítr." "I se závěrečným vzdušným vírem."

"Potřebujete sanitku?" zeptal se starostlivě.

"Ne, nic to není - pár odřenin a naražený kotník. Nešikovné maso musí pryč." Bože, co to plácám, napadlo mě. "Doprovodím vás. Můžu?"

Galantně mi nabídl rámě a pomalu jsme se belhali k mému bytu. Cestou jsme si povídali a já se dověděla, že pracuje jako správce sítě, rád cestuje a sportuje, je mu dvacet osm a, světe div se, je bez přítelkyně! Tolik štěstí najednou! To musí být osud. Nenápadně jsem si ho prohlédla, jeho veselé oči a upřímný úsměv se mi moc líbily. Působil jako slušný a citlivý muž. Hlasitě jsem sykla a opřela se pevněji o jeho rameno. Kdyby mě ta noha tak nebolela, obešla bych s ním klidně dva bloky. Náhle jsme stáli před domem. V duchu jsem uvažovala, jak to udělat, abych ho neztratila. Naštěstí mě předběhl a zeptal se: "Uvidím tě ještě?" Nic jiného jsem si nepřála

slyšet! Vyměnili jsme si telefonní čísla a to byl začátek našeho vztahu, ovšem s bizarním koncem. Chodili jsme do kina, jezdili na výlety. Rozuměli

jsme si ve spoustě věcí a já se zamilovávala čím dál víc. Milan byl první přítel v mém životě, který dokázal dokonce pochopit mé občasné náladové

výkyvy. Jediné, co jsem nechápala, byl jeho odtažitý přístup k otázce milování. Přestože jsem byla vychovaná podle "staré školy", nečekala bych,

že kluk může být taková netýkavka. Možná je nesmělý a zásadní krok bude na mně, utěšovala jsem se. Když pět měsíců zůstalo jen u polibků a opatrného hlazení, svěřila jsem se kamarádce.

"Asi se tě bojí," řekla Zdena. "Zaútoč sama. Příště zahájíš frontální ofenzívu." Musela jsem uznat, že má Zdena pravdu. Milan čeká na můj podnět. Na další schůzku jsem se vyzbrojila

svůdným prádélkem a pozvala ho na večeři. Účel světí prostředky, objednala jsem dvě láhve šampaňského. Perlivý mok byl trefou do černého, protože to bylo poprvé, kdy Milan neodmítl zůstat přes noc. Navodila jsem odpovídající

atmosféru - svíčky, červená lampička - a jala se předvádět podle mě vzrušující striptýz přímo jak ve filmu. Reagoval nečekaně. "Promiň, ale už

půjdu. Jsem dnes unavený, chce se mi strašně spát. A dík za hezký večer." To je teda hulvát! Nutně jsem si potřebovala postěžovat. "To mám radost, že voláš,? ozvala se Zdena po nekonečném vyzvánění. "Jsou dvě ráno!"

"Ježíš, promiň, já si to vůbec neuvědomila. Jsem příšerně naštvaná! Nezlob se, zavolám zítra."

"Ale ne, stejně jsem ti chtěla volat, mám pro tebe

neuvěřitelnou informaci o tvém Milanovi. Radši se posaď." Poslušně jsem si pro jistotu sedla. A dozvěděla se následující bombu: šéf Zdeny žil donedávna s přítelem jménem Milan. Popis dokonale sedl...

S Milanem jsem už nikdy nemluvila. Jen dodnes nedokážu pochopit, proč mi to neřekl a co chtěl. Ale přeji mu hodně štěstí, ať už je s kýmkoli.

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.