„...Člověk, který žádné sny nemá, vážně nemá mnoho.“ Slova, která rozhodně stojí za naši pozornost. Jejich autor by je nikdy nebyl vyslovil, natož napsal, kdyby si nebyl jist, že právě tací lidé – posměváčci – mezi námi žijí. Známe je všichni. A oni znají nás. Možná to je ten důvod, proč už se alespoň před námi, v naší společnosti, zdánlivě přestali „absurdností“ našich snů zabývat. Budiž. Koneckonců to je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Jsou však mezi námi také posměváčci skrytí. Tací, co už se posmívat přestali, co už se jich žádné sny, mimo těch vlastních (dají-li se ještě vůbec tímto krásným slovem nazvat), netýkají. A to je teprve ta veliká tragedie nás všech. Naše budoucnost je v našich dětech. Jednou to budou ony, kdo nám pomohou důstojně prožít naše stáří, poslední chvíle našeho života. Děti, plné svých nejroztodivnějších snů – ony tuto přirozenou schopnost ještě mají. A sdílet dětskou radost, když se ke svému cíli blíží, neřku-li, když se naplní, to je pro naši duši poklad nad poklady.

Všichni si dokážeme představit dětské oči pod vánočním stromečkem. Ano, to jsou ony, plné naplněné radosti. Anebo zklamání – to už potom nejsou šťastné a veselé vánoce. Pro nikoho. Právě takové oči jsem viděla docela nedávno. Několik párů takových zklamaných očí. Zpěváčci úspěšného souboru Fčeličky ze Strážnice. Malí profesionálové, kteří o svojí profesionalitě ještě ani nemají příliš ponětí – zpívají pro radost. A na jejich výsledcích je to znát. Chválili je v rozhlase, chválili je v televizi. Chválí je dennodenně každý, kdo s rozkoší sáhne po některém z jejich skvělých cédéček. Mohou být na sebe pyšní a mohou se radovat. Ale stává se, že přijde chvíle, kdy jsou tyto děti velmi smutné. Připravit reprezentační koncert s náročnou dramaturgií od hudby, přes tanec až k videoprojekci, to vážně není žádná procházka růžovým sadem. A ony ho připravují, aby potěšili srdce svých blízkých, přátel, kamarádů, sousedů a známých – vždyť kolik příležitostí v tom ustavičném dnešním shonu k zastavení máme...

Akademická čtvrthodinka pro opozdilce končí, v sále tu a tam pár rodičů a babiček... kam jste se právě dnes všichni poděli, lidi?!?! Padají slzičky. A většina z nich vidět není, ty se ukládají uvnitř...bolí to... Pane starosto, co jste nám to tenkrát u kolébek říkal?

V dětech je naše budoucnost. Jednou to budou ony, kdo nám pomohou důstojně prožít naše stáří, poslední chvíle našeho života. Myslíte? Já už se toho docela vážně bojím.

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)