Ředitelku pražského Divadla v Dlouhé, Daniela Šálková se letos stala další ambasadorkou elektrokol Apache. „Tohle stylové elektrokolo chci využívat především na cestu do divadla a pak na pojížďky centrem Prahy. Těším se, že konečně zdolám kopec od Vltavy levou zadní. Bydlím totiž na Bílé hoře“, uvedla.

aneb

DENÍČEK ELEKTROCYKLISTKY ZAČÁTEČNICE

Kapitola první: Proč?

Úvodem se musím přiznat: jsem na jízdě na kole závislá. Kolo je můj nejoblíbenější dopravní prostředek, díky němu je pro mne cesta do práce každodenním potěšením. První reakce, když mne firma Apache mne oslovila, zda se chci stát jejich ambasadorkou, byla ale odmítavá: nejsem žádná padavka, vyjedu bez problémů každý kopec na svém starém kole bez elektrického pohonu. Červíček se ale usadil a začal hlodat. Hlodal zejména při cestách z divadla, kdy jsem od Vltavských břehů musela vystoupat téměř na Bílou Horu, tedy jedno z nejvýše položených míst v Praze. Ne každý podvečer jsem byla tak svěží, abych si cestu vzhůru užila. Rozhodnutí padlo teprve ve chvíli, kdy jsem na vlastní oči uviděla nabízená kola. Vždycky se mi líbila městská kola s pohodlným sedlem a vysoko posazenými řídítky, na jakých se jezdí v Holandsku a jiných rovinatých krajích. Bylo mi ale jasné, že takové kolo se do pražských kopců v žádném případě nehodí. A najednou na mne z webu vykouknul Apache GAAGII LADY latté, dámské kolo v retro provedení, navíc opatřené elektromotorem, zkrátka kolo snů. Bylo rozhodnuto. Třešničkou na dortu byla skutečnost, že kola vyrábí malá sympatická česká firma s tradicí.

Kapitola druhá: Seznamujeme se

Úterý 28. 6. 2016, den jak vymalovaný. Mířím na Petrské náměstí, kde poprvé vidím své kolo na vlastní oči. Je v řadě ostatních vystavených modelů nepřehlédnutelné, připouštím ale, že se mi líbí i další dámská kola – tyrkysově modrá Wakita třeba.  Seznamuji se se sympatickým šéfem firmy Apache Lukášem Bártou, druhým ambasadorem, olympijským vítězem Davidem Svobodou i s finalisty soutěže Apache mění život. Motivace účastníků soutěže je různá, nadšení pro vystavená kola máme společné. Krátké posezení u výborné pizzy z nedaleké restaurace Alforno, jedno opatrné kolečko kolem náměstí a vracím se do divadla – už ne pěšky, ale na elektrokole.

Kapitola třetí: První cesta

Prvních pět set metrů z Petrského náměstí do Divadla v Dlouhé nebudu komentovat, neb jsem se vůbec neodvážila zapnout elektropohon. Byla to zkrátka generálka, i když veřejná. Za premiéru považuji svou první cestu domů.

Kolem šesté večer vyvádím kolo z divadelního klubu, který se v teplejších měsících mění ve skladiště kol. V Divadle v Dlouhé jezdí na kole kdekdo: jevištní technici, garderobiérka, produkční, tisková mluvčí i členové hereckého souboru.

Staré Město pražské připravuje cyklistům nejeden chyták: je protkané sítí jednosměrek, vydlážděné kočičími hlavami, přecpané auty, houfy turistů (postrachem jsou ti na sewgayích), reklamou ve výši očí a dalšími protivenstvími. Jako zkušený cyklista vím, že občas je nutné porušit pravidla – někdy zkrátka musím projet jednosměrku po chodníku, pokud nechci objíždět celý blok. A právě při najíždění na vysoký chodníkový obrubník objevuji první výhodu mého nového kola – široké pneumatiky mi umožní najet bez drcnutí a s pomocí pohonu i lehoučce. Pneumatiky oceňuji i na jízdě po kočičích hlavách – na starém kole jsem na nich jezdila zpravidla ve stoje. Dostala jsem se k jedné z velkých výhod mého kola, a tou je sedlo. Kožené, široké, pohodlné. Je mi záhadou, proč většina cyklosedel připomíná mučicí nástroje, pro toto sedlo to rozhodně neplatí. Návrat k osvědčenému tvaru sedel, na jakých jezdily naše babičky, je dobrým tahem.

Po rovince podél Vltavy pohon nezapínám, takže první zkouška přijde až při nájezdu do Letenských sadů. Přestože nastavuji pouze nejslabší pohon, zázračně zrychluji (ovládání je jednoduché, instinktivní, bez problémů lze přepínat za jízdy). Zhruba za minutku přestávám vyjekávat po každém šlápnutí, které kolo „zázračně“ zrychlí, a začínám si to užívat.  Střídám intenzitu pohonu i rychlost. Na rovině pohon vypínám, šlape se mi ale tak lehce, že opakovaně kontroluji, jestli přece jen nejedu s pomocí pohonu. Další pozitivní jev – displej je čitelný i za prudkého slunce.

U kyvadla potkávám kamaráda. Okamžitě mě fotí a fotku dává na Facebook. Potěší mne to, ale říkám si, jestli chtěl vyfotit mne nebo to kolo. Každopádně se všechny komentáře na Facebooku týkají kola.

Na Letenské pláni také objevuji první nevýhodu tohoto typu kola – nemá převody. Jsem zvyklá si přehodit na těžší pohon a na rovině to pořádně rozšlápnout. Teď se cítím jako řidič, kterého posadili do auta s automatickou převodovkou. Řadila bych, ale nemohu. Ač můj Apač vypadá, jako kolo na roviny, ve skutečnosti bych se na něm v Polabí ušlapala k smrti. Oproti tomu v kopcovaté Praze to takový problém není.

Hned za Letnou mne čeká nepřetržité stoupání na Pohořelec, pozvolné, ale vytrvalé. Zkouším, zda se do mírného kopce dá jezdit bez pohonu – v pohodě, dá se to ušlapat bez zadýchání. Nejhorší úsek mne ale čeká na závěr cesty. Z Malovanky přes parky Královka, Plivátko a dále poutní cestou vzhůru směr Ladronka. Se starým kolem jsem tady jezdila na nejlehčí převod a předcházeli mne i chodci. Teď nastavím silný pohon a kolo vyrazí do prudkého kopce takovou rychlostí, že se dám do smíchu. Směju se celou cestu až domů – a do smíchu mi na tomto úseku opravdu nebývalo.

Před domem vypnu sportovní hodinky s GPS navigací. Čekám, že mi ukáží nový traťový rekord, ale jsem překvapená. Domů jsem jela o pár minut déle, než na starém kole. Pak si ale vzpomenu na zastávku s kamarádem a taky na zajížďku na pěšinku, ze které je krásně vidět Nový Svět. Obvykle tamtudy nejezdím, protože pěšina končí prudkým kopcem. Tentokrát jsem si ten pohled vychutnala.

Doma zaparkuji kolo na zahrádce. Zatahuje se a spadnou první kapky. Říkám si sice, že kolo by mělo déšť ustát, ale nedá mi to, a stěhuji ho pod střechu. Zaslouží si to.

Kapitola čtvrtá: Dolů a zase vzhůru

Cesta z Bílé Hory do Dlouhé třídy je vlastně jen zkouškou brzd. Fungují dobře. Z Haštalské ulice vede do divadelní pasáže pár schodů. To jsem zvědavá, jak budu to těžké kolo tahat do schodů, pomyslela jsem si. A pak jsem si vzpomněla na pojezd. Po zapnutí mi pomohl vyvézt kolo po schodech bez námahy.

Přemýšlím o jménu pro kolo – jméno Gaagii je sice líbezné, ale nedá se zapamatovat a navíc netuším, jak se vyslovuje.

Uvažuji také o dalším využití kola – moc ráda bych se o potěšení z jízdy rozdělila s kolegy. Beru jej trochu jako divadelní vozidlo. Že bychom místo služebního auta měli služební kolo? Na schůzky po městě i cestu na úřady je dokonalé.

Večer se sejdeme na nábřeží s mým cyklomanželem Markem ke společné cestě domů. Je tak krásně, že si uděláme zajížďku do Karlínského přístavu – příjemného podniku na cyklostezce mezi Karlínem a Holešovicemi. Zpátky se vracíme přes Libeňský most a po druhém Vltavském břehu. Pokud neznáte bezdomovecké bydlení pod Negrelliho viaduktem, zajeďte se tam podívat, nebudete litovat. Na finální stoupání půjčuji elektrokolo Markovi. Potkám se s ním až doma, šance ho dohnat na normálním kole je nulová. Nechce se mi ještě z kola, přemluvím tedy zbytek rodiny k návštěvě naší oblíbené indické restaurace asi dva kilometry od domu. Syn (16 let) nenávidí všechno, spojené s cyklistikou. Lákám ho na elektrokolo. Tvrdí, že jet na dámském kole je fakt trapné, nakonec ale podlehne.  Celou cestu si hraje s rychlostmi a dost se u toho baví, přiznat mi to ale nemůže. Hodnocení „docela dobrý“ je maximum, co mohu od puberťáka čekat. Po pár dnech ale uzná, že jako dopravní prostředek, se kterým si dojede pro svůj oblíbený kebab, nemá chybu.

Kapitola pátá – drobné postřehy

Manuál a další materiály jsem rozbalila až třetí den. Ve skutečnosti jsem je studovat nepotřebovala, vše je jednoduché a intuitivní. Ale co když jsem něco zanedbala? Oceňuji, že manuál je jednoduchý, srozumitelný, a psaný pěknou češtinou. To se u manuálů často nestává. Vše je také výtvarně moc pěkně zpracované, takže si materiály schovávám, přestože je asi nebudu potřebovat.

Zatím jsem ujela necelých 40 kilometrů, baterka ukazuje čtyři čárky z pěti. To je slušné, i když šlapu často bez pohonu.

Oceňuji jednoduché pružné gumy na nosiči, pod které se dá dát jakékoli zavazadlo. Brašna na kolo mi nešla na nosič zavěsit, protože má menší průměr úchytek, to ale vůbec nevadí – daleko raději jedu s kabelkou, kterou mohu normálně nosit, když zaparkuji, než s cyklobrašnou. Včera jsem na nosiči vezla nový kastrol v krabici (tak dopadnete, když si koupíte indukční vařič) a spoustu věcí, které se mi během sezony nahromadily v divadle a teď jsem je potřebovala odvézt. Pod popruhy se vejde téměř cokoli a váha také nehraje roli.

Kapitola šestá: Kam bych si ještě zajela

Už bych moc ráda vyzkoušela dobíjení, ale po další jízdě do divadla a zpátky baterka stále ukazuje tři čárky z pěti. Musím ji vybít! Vyrážíme na jídlo do nového bistra, kam jsme chtěli už dlouho zajít, ale pěšky je to nepohodlně daleko. Majitelka bistra má také elektrokolo, takže probíráme téma ze všech stran. Elektrokolaři, podobně jako pejskaři nebo matky malých dětí si pořád mají co říct. Zatímco Marek míří po večeři domů, já jsem rozhodnutá nevrátit se, dokud nebude jedna čárka. Ladronka, Petřín, Kinského zahrada, Strahov, nahoru a dolů, nejvyšší pohon, světlo rozsvícené… Po hodině, kdy mám pořád dvě čárky, to vzdávám. Tohle kolo je k neutahání. Najeto mám 65 kilometrů.

Dnešní poznatky:

Nabíjení a vše kolem (vyndavání baterky, sledování stupně nabití), je stejně jednoduché, jako všechny další úkony s kolem spojené.

Kolo nevyjede úplně každý kopec. Strašidelný krpál v Kinského sadech, který následuje po prudké zatáčce (nelze se tedy do něj rozjet), jsem vzdala. Ne, že bych ho kdy vyjela na jakémkoli kole, ale od Apache jsem trochu čekala zázraky.

Kapitola sedmá: Kolo společenské

Začaly prázdniny, místo do divadla tedy namířím do Holešovické tržnice, do farmářské Haly 22. Kromě úžasného ovoce, zeleniny, ryb, sýrů a jiných lahůdek, tady mají sazenice snad všech rostlin, na které si pomyslím (pravda, na sázení je trochu pozdě, ale v sezoně nebyl čas). V čem to ale povezu, abych ze sazeniček nepřivezla salát? Po chvíli přehrabování v zahradnickém domku volím oválný košík, který připevním na nosič jednoduše gumovými úchyty. Za úchyty dávám výrobci jedničku s hvězdičkou. Pod nimi se dá převézt skutečně všechno. Dnes kolo vyvezlo z Holešovic do Břevnova: řapíkatý celer, bulvový celer, červené zelí, bílé zelí, kedlubny normální i gigant, pórek, bazalku, koriandr a další rostliny, u kterých jsem cestou domů zapomněla, co jsem to vlastně koupila, takže budu napjatě čekat, co mi na zahrádce vyroste. Druhá výprava s košíkem vedla na naši nákupní třídu Bělohorskou, tentokrát do prodejny barvy-laky (z předchozího je už asi jasné, že jsem chalupář). Tenhle nákup by se mi tedy nechtělo tahat do kopce, autem to taky nejde, na Bělohorské nezaparkujete.

Neplánovaný benefit mé spanilé jízdy: potkala jsem tři známé, takže jsem se dozvěděla, co nového v konkurenčním divadle, kam pojedou kamarádi na dovolenou a navíc dohodla společný cyklovýlet s jiným kamarádem, kterého jsem dlouho neviděla. Na kole (když navíc nemusím moc šlapat) se zkrátka člověk může rozhlížet kolem sebe.

Kapitola osmá: Vybito

Odjíždím na týden na dovolenou, kolo svěřuji Markovi. Má radost. Vyráží na něm nejen do práce, ale zkouší také krkolomné trasy Nerudovou ulicí vzhůru nebo za kamarádem do Ďáblic – dál a výš už to v Praze snad ani nejde. Vrací mi kolo špinavé a vybité (baterii nejenže nedobíjel, ale ani nevypínal). Přiznává počínající závislost na elektrojízdě, tentokrát ale jedu já - jsem zvědavá, jak daleko dojedu, když baterie hlásí téměř vybito. Mám to sice do práce převážně z kopce, ale pár převýšení mne stejně čeká. K mému překvapení baterie funguje na sto procent, na závěrečnou jízdu, kdy už mne nečeká žádný kopec, to rozpálím na největší rychlost, abych viděla, jak to vypadá, když je vybito – a nepovede se mi to. To kolo je snad perpetuum mobile (pro jistotu ale beru do brašny nabíječku a dobiju si v divadle).

Cestou přes Hlávkův most (ano, zajíždím si, cyklostezka tady vede po chodníku a jsou odtud moc pěkné výhledy na Pražský hrad) pocítím uspokojení, když vidím na světelné tabuli pro motoristy „Wilsonova ulice – stupeň dopravy 4“. Jiný stupeň, než 4 nebo 5, tato tabule nehlásí. Tady si pravidelně cyklista musí připadat jako vítěz.

Kapitola devátá: Krátká, ale důležitá

Nejsem pozorný čtenář návodů, takže jsem až dnes objevila pod řídítky USB port. Hurá! Mohu spustit navigaci na mobilu bez obavy, že se telefon brzy vybije, a nebo mobil za jízdy dobíjet.

Kapitola desátá: Zkouška ohněm, tedy vlastně deštěm

Pršelo celou noc a prší i ráno. Fouká silný vítr a ochladilo se na 13 stupňů. Jet či nejet? To je otázka. Představím si tramvaj, plnou navlhlých spoluobčanů, nebo zácpy na křižovatkách, protože dnes přece každý vyjede autem, a je rozhodnuto. Vytahuji koženou bundu a balím sebou náhradní kalhoty. Nejedu v dešti poprvé, ale do takového slejváku jsem dobrovolně nikdy nevyjela. Výsledek? Užila jsem si to. Díky kombinaci helma + kožená bunda zůstávám v suchu. Klidně projíždím loužemi, blatníky fungují dokonale. Široké pneumatiky se nesmekají, brzdná dráha normální. Jen parádní kožená řídítka v dešti kloužou. Příště si musím vzít cyklistické rukavice. Chci dojet co nejrychleji, takže zapínám motor i na rovině. Nepřekáží mi žádní chodci ani cyklisté, jsem dnes jediná cyklistka v Praze. Bohužel jsem zapomněla zapnout GPS, takže nemám změřený čas. Byl to ale rozhodně rekord. Docházím k závěru, že v dešti a nepohodě je elektrokolo dobrá volba, už kvůli rychlosti. Cestou vzhůru zase leje. Tentokrát GPS zapínám a zjišťuji, že oproti mé první jízdě vzhůru mi cesta domů trvá o 13 minut méně (39 minut vs. 26 minut). Baterce se zima, déšť, protivítr a navrch stoupání na plný výkon moc nelíbí – dojíždím s jednou čárkou.

Po této zkoušce se přestávám cítit být začátečnicí a stávám se zkušenou (a oddanou) elektrocyklistkou. Končím tedy deníček s Apačským pozdravem „Vzhůru do sedla!“