Jsem člověk racionální, i když připouštím, že s lehce romanticko-emotivními sklony. Nejsem pověrčivá, černá kočka, přebíhající mi přes cestu mne nechává chladnou, když potkám kominíka, žasnu, že ještě někdo takový existuje, ale za knoflík se nechytám. Mám však léty ověřeno, že jediné, co bezpečně funguje a plní se, jsou Vánoční pověry. Jako dítě jsem si nikdy dlouho nepamatovala, jaký tvar mělo námi odlité olovo a co jsme z něj luštili, jablka a ořechy, které dospělí rozkrajovali a louskali, mne nebavily a lodičky z ořechových skořápek jsme měly s mou sestrou pouze jako dětskou kratochvíli.

Mystická víra v pravdivost věštění osudu mne začala provázet až v dospělosti. Dodnes nezapomenu na to, jak jsem si hodila jedinkrát v životě pantofel, který se otočil špičkou ke dveřím a já se příští rok na podzim vdala, z lásky a za studenta a bez „musu“.

Ten rok, kdy si můj děda rozkrojil červivé jablko, mne polil studený pot. Příští rok jsme se s ním navždy rozloučili. Později, když se nám narodily děti a povyrostly, pouštěli jsme my dospělí s nimi lodičky z ořechů, které pluly pospolu a bez kolizí. Před několika lety se lodička mé tchýně potopila, můj muž jí vylovil a znovu zapálil, ona však hořela jen malinko a pomalu a dlouho dohasínala... Mne mrazilo v zádech... Za dva měsíce tchýně těžce onemocněla a můj muž o ní šest let pečoval, než zemřela...

Je osmnáctého prosince, čas Vánoc se blíží a já si čtu ohmatanou Erbenovu Kytici. Vím, že nepůjdu vykopat díru do ledu na rybník a nebudu věštit z ořechových skořápek. Budu si místo toho u štědrovečerní večeře nahlas přát, abych se příští rok zase sešla s těmi, které mám ráda, protože na Štědrý den ta přání fungují, věřte tomu...

Vánoční pocit štěstí přeje čtenářkám Babinetu Hanka Michaliková

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)