Chtěla bych se s vámi podělit o příběh ze života rodinného přátelství. S manželem už jsem víc jak 10 let. A když jsme spolu byli ze začátku, tak jsem si nikdy nepadla do oka se svým budoucím švagrem , nikdy mě nebral. Vlastně ani své rodiče ani bratra. Od svých dvou let měl těžkou cukrovku a rodiče si ho vychovali k nenávisti, sobeckosti.

Vlastně nic dobrého neměl. Pak byla svatba, bral to z donucení a na svatbu přišel. Ani po narození prvního potomka nebyla žádná změna spíš naopak, bylo to ještě horší! Začal žárlit a myslel si nevím co, nenávist k tak malému tvorečkovi. Já ho po pomluvách přestala vnímat a přestala chodit navštěvovat tchýni s tchánem, zvala jsem je pouze k nám. Komunikace s ním skončila.

Pak se mi narodila dcera a znova to samé žárlení a nenávist. Byl uzavřený, na ženy měl špatný názor, natož na nějaké přátelství, měl rád jen svůj počítač. Léta plynula, už je to 11 let a náhle změna. Začal se usmívat, mluvit s námi všemi, hrát si s mými dětmi... A co v tom vlastně bylo? Našel si přes internet kamarádku, s kamarádky se stala přítelkyně a náhle změna. Je tomu právě rok a z nás dvou se stali nejlepší přátelé, kteří si řeknou vše. Jsem ráda. A pak že ženy nedokážou divy...

Máte vlastní podobnou zkušenost? Chcete se s ní podělit s ostatními? Napište nám svůj příběh a pošlete ho do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Váš příběh pomůže jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno Vy.