Rozchody, rozchody a rozchody... věčné téma. Nikdy jsem na podobné stránky nic nepsala, ani je nenavštěvovala. Když jsem se cítila z rozchodu mizerně, vždy mi byly nápomocné kamarádky. Stále dokola jsem přebírala, proč se to stalo, co jsem měla udělat, aby se to nestalo, co měl udělat on... vždy jsem byla přesvědčená, že se k sobě s dotyčným nehodíme, že je to tak správné. Měla jsem jasnou představu o partnerovi - inteligentní, vzdělaný, sportovní, dostatečně autoritativní, aby mne ukočíroval, sympatický, galantní, zábavný, společenský... atd., atd.. Zhruba před rokem se stalo, že mě kamarádka seznámila s jedním moc milým právníkem. Vztah začínal pomalu, každý jsme si hlídali své záliby, svou svobodu až došel do stadia plnohodnotného partnerství. Viděla jsem v něm "pana vysněného", byl vše, co jsem si od chlapa přála.

Měli jsme mnoho společných zájmů, koníčků, přátel... Ovšem celou dobu jsme se nebyli schopni sladit v milování. Mně vyhovovalo něco jiného a přes nabádání a rozmluvy se nic nezměnilo, stále stejná zajetá kolej. A jeden nedostatek tam byl. Vůbec ve mne nevzbuzoval vášeň a samozřejmě mi velmi chyběla. Začala jsem přemítat, zda je možné, zůstat po zbytek života s člověkem, který je výborný přítel a mám ho velmi, velmi ráda (miluji?) a nebýt spokojená v sexu (on ten problém neměl). Včera večer rozhodl on za nás oba. Byl to nejhezčí rozchod v mém životě - klidný, bez výčitek s absolutním objasněním všeho, proč to dopadlo, jak to dopadlo. Oba jsme měli odlesky slz v očích, oba jsme si opět zopakovali, že se rádi máme, ovšem budoucnost společnou on nevidí. Nezůstali žádné otazníky, co by kdyby...

A proto píši sem a nepláču na rameni kamarádce. Není co probírat, není otázka. Snad jen jedna. Jak se vypořádat se ztrátou člověka, který byl váš ideál? Škoda že se to bolavé srdce nedá položit vedle PC na pracovní stůl a jít zas dál...