„Na úseku mezi Prahou a Štěchovicemi nelze doufati ani v nákladní, ani v osobní plavbu, protože těch několik málo návštěvníků Závisti není rozhodujících,“ zněl verdikt Obchodní a živnostenské komory v Praze roku 1864 k možnosti zavedení paroplavby na Vltavě nad Prahou. Navzdory této chmurné předpovědi zahájila koncem srpna následujícího roku Pražská paroplavební společnost pravidelnou dopravu z Prahy do Chuchle a do Zbraslavi novým, pro tuto trasu od počátku postaveným čtyřicetimetrovým parníkem Praha/Prag. Jen za tři zbývající měsíce plavební sezóny v roce 1865 uskutečnila přes osmdesát plaveb, přepravila více než 19.000 platících cestujících a vykázala čistý zisk 665 zlatých a 86 krejcarů. To byla nejlepší možná odpověď pochybovačům.

Za sto padesát let své existence se osobní lodní doprava stala nedílnou součástí společenského i ekonomického života Prahy a jejího okolí. Za tu dobu se pronikavě změnily plavební trasy i lodní park. Paroplavbu potkávala léta slávy a konjunktury i stagnace a úpadku. Na jaře 1938 se dva její přepychové šedesátimetrové salónní parníky Antonín Švehla a Dr. Edvard Beneš měly stát symboly československé státnosti a suverenity. O jednom z nich dokonce referoval dobový tisk v narážce na tehdy nejslavnější osobní parník na světě jako o „Normandii Vltavy“. Obě lodě sice Československou republiku nezachránily, ale až do současnosti zůstaly nejlepší ukázkou konstrukce osobních parníků v Čechách. Přežily mnoho politických zvratů, sloužily pod mnoha jmény, ale dovednost jejich konstruktérů a stavitelů přečkala veškerou nepřízeň osudu: nalezneme je v Praze na Vltavě dodnes. Jedna z nich, parník Vyšehrad, někdejší Antonín Švehla, mnoha generacím Pražanů známý jako Děvín, je nejdéle sloužící lodí pražské paroplavby. Nebrání mu v tom ani skutečnost, že se v září 2013 po zásluze stal kulturní památkou. Šedesátimetrový parník se do muzea bohužel nevejde, ale historii lodního parku pražské paroplavby dokumentují v expozici modely mnoha jejích významných lodí od počátku paroplavby v Praze až po současnost. Řada z těchto modelů je dobových, takže výstava mimoděk poskytuje také dobrou představu o dějinách lodního modelářství od počátku 20. do současnosti.

Národní technické muzeum ve spolupráci s Pražskou paroplavební společností připravilo k 150. výročí paroplavby na řece Vltavě ojedinělou výstavu. Dějiny pražské paroplavby jsou dlouhým příběhem s mnoha pozoruhodnými epizodami. Vedle čistě technických památek, součástí lodí a jejich výstroje, se během přípravných prací podařilo v Národním filmovém archivu objevit také dosud neznámé unikátní filmové materiály z 20. a 30. let minulého století, zachycující život na palubách pražských parníků, které budou na výstavě k vidění. Novými a dosud neznámými materiály, dokumentujícími činnost paroplavby ve 20. století, obohatil výstavu rovněž Archiv Dopravního podniku hl. m. Prahy.

Největší překvapení se však skrývalo v galeriích a soukromých sbírkách. Autorům výstavy se podařilo identifikovat konkrétní pražské parníky, jejich přístavy a loděnice i výjevy na jejich palubách či v přístavištích v mimořádně kvalitních dílech významných českých malířů, například Bedřicha Havránka, Jakuba Schikanedera, Bohumila Kubišty, Josefa Šímy či Karla Holana. Erbovním dílem výstavy se proto stal dosud neznámý a nikdy nepublikovaný obraz

Jakuba Schikanedera Kolesový parník pod Vyšehradem, zachycující jednu z dvojice „menších kolovek“, třicetimetrových pražských parníků Stefanie a Rudolf krátce po roce 1905 v barvách Pražské paroplavební společnosti. Národní technické muzeum tak vedle parníků a jejich součástek, filmových záběrů a dobových dokumentů, výjimečně nabídne také reprezentativní malířskou galerii paroplavby na řece Vltavě od jejího počátku do poloviny 20. století.

Výstava se koná od 17. června do 1. listopadu 2015.