Necelá hodina ještě zbývá, než přijede vlak, který mě odveze zpět domů. Venku fouká nepříjemně studený vítr a tak se jdu před ním ukrýt do haly malého nádraží, které nemá čekárnu, ale jen lavicemi vyhrazený prostor pro čekající cestující na vlak. Asi na stejný vlak čeká i mladá romská rodina se třemi dcerkami a tak si usedám na volnou lavici naproti nim. Za chvíli přichází starší paní s malým pejskem, takovým úplně obyčejným „voříškem“. Do této chvíle úplně tichá děvčátka si začala mezi sebou šeptat a doslova ožila, když uviděla „voříška“. Napadá mě, že se jim asi líbí.

Vzápětí se začala usmívat i jejich maminka a celá rodina se dívala jen na pejska. Pejsek zbystřil pozornost a začal projevovat radost, že rodinku vidí. Když v tom jejich otec do ticha malého nádraží pronesl „Rendy“. Pejsek se doslova rozběhl k rodině a radostí je vítal a nechal se od každého pohladit. Napadlo mě, že rodinka a pes se musí znát. A tak jen tiše sleduji celé toto setkání. Starší paní, která se zmíněným pejskem přišla se ho voláním „Bene, vrať se!“, marně snažila přivolat k sobě. Pejsek neposlouchal a stále dorážel na rodinu s dětmi. „Víte, my jsme měli úplně stejného psa, jmenoval se Rendy, ale před třemi lety se nám najednou ztratil a nikde jsme ho nenašli“, řekla na vysvětlenou romská matka. „Víte, on je to asi ten náš pes, ale kdyby jste byla tak hodná a prodala nám ho zpět, dali by jsme vám za něho jakoukoliv částku, kterou si řeknete“, zeptala se paní. Pejsek stále radostně skákal střídavě ke každému členu rodiny a nereagoval na přivolávání své „paničky“.

„Co vy si vůbec o sobě myslíte, vy..., já mám psa z útulku třetím rokem a vám vy... by jste mi ho chtěli ukrást. Vy…“. Následoval vodopád sprostých nadávek, které jsem nikdy neslyšela pohromadě a nenápadná paní se ve svém vzteku proměnila ve fúrii, která by květnatostí svého slovníku předčila i „dlaždiče“ a silou hlasu překřičela celé náměstí. Romští manželé a jejich dcery jen tiše seděli a nevěřili vlastním uším tak jako já, co se z této nenápadné majitelky psa vyklubalo. Následovalo další kolo nadávek a sprostých urážek na adresu rodiny. „Vy… si nezasloužíte nic jiného než poslat do …A já na vás zavolám policajty, protože to je jediné, co na vás platí“ a s pořádným prásknutím dveří odešla. Opět se mezi námi rozprostřelo ticho a na tváři asi nejmladší holčičky se objevily slzy. Po malé chvilce se rozlícená „fůrie“ opět vrátila a na hlavu rodiny se opět snesly nevybíravé nadávky, které byly provázeny štěkotem psa, který se marně snažil dostat z vodítka k rodině. „Zavolala jsem na vás policajty a ty takovým... dají co proto!“ a vítězoslavně odcházela a pejska táhla na vodítku doslova smykem, protože ten nechtěl odejít.

Uběhlo několik málo minut, když opravdu na nádraží přijela policejní hlídka. Vešli dva velmi mladí příslušníci, nehádala bych jim více než 23 let a hned uhodili na romskou rodinu. „Co tady děláte za potíže, dostali jsme na vás upozornění !“, pronesl jeden policajt. To už ale brečely všechny tři děvčátka. Otec rodiny jen pronesl, že nic neudělali, ale to jsem už nevydržela já a příslušníkům policie jsem řekla, co se vlastně stalo. Policie si mé vysvětlení situace vyslechla a celé rodině se omluvila a mě poděkovala. Příslušníci policie odjeli, a mě právě přijížděl můj vlak.