Barvičky

Za půl hodiny se rozední.

Stačí položit ucho na podlahu. Z chodby se ozývá dunění kolejnic, syčení páry a do pokoje vjíždí vozík s človíčkem.

„Tak, maminko, zase to zkusíme.“ Světle modrá rozsvítila světlo a zaparkovala vozíček u postele. Vyjmula piraňku z tepla a broukání se změnilo v nevrlý a podrážděný zvuk.

„Nejprve ji zvážíme, ať víte, kolik vypije. Pohodlně se usaďte a já vám ji přiložím.“ Piraňka hledá, hledá a nenachází. „Nějak nám to nejde, ale nebojte se, přijdeme, jak na to.“ Uchopila zdroj a formuje jej. „Znovu to zkusíme, no tak, broučínku, hledej, jsi u maminky….“ Opět marný pokus. Piraňka mává rukama jak signalista na letadlové lodi, zuřivě sebou mele a otáčí hlavičku všemi směry. „Tak a ještě jednou, musíme se snažit.“ Výtka patří oběma stranám. Světle modrá znovu formuje sval do tvaru, který připomíná sněhuláka. „Tak, a teď!!!“ Vrazila piraňce patvar do pusy a ta se zakousla. „No vidíte, už saje,“ zajásala a dostoupila od postele.

Piraňka nevnímá okolí a soustředí se na jedinou, životně důležitou činnost. Šestkrát potáhnout a tři výdechy, sedmkrát potáhnout a tři výdechy a znovu šestkrát a třikrát. Hltá tak urputně, že když se začne dusit, z nosu jí vylézají bílé bublinky.

„Bolí vás to? To chce čas a cvik, brzy si zvyknete,“ říká povzbudivě světle modrá. „Až malá dopije, musí si odříhnout, jinak bude blinkat. Pak jí můžete dát jen tak poňuňat, aby usnula. Pěkně vám to jde, za chvíli se přijdu podívat, jak pokračujete.“

Tmavě modré také končí noční služba. Nad ránem ještě stihne rozdat teploměry. „Ukažte, já vám s tím pomůžu,“ a zasunula teploměr za košili.

Piraňka dopila, odvalila se a slastně oddychuje. Čeká se na obřad odříhnutí, místo toho se rovnou poblinkala. Nastupuje utěšování a houpání.

Pomalu svítá a tmavě modrá si přišla vyzvednout upocený teploměr.

Vystřídaly se směny.

Čerstvá světle modrá vtrhla do pokoje a zhasla světlo. Vybírá piraňku z jejího teplíčka a pokládá ji na přebalovací pult. „Tak, rozbalte si miminko, podíváme se na ni.“ Otevřela složky s jejím jménem a kouká skrz obrovské soví brýle Nadi Urbánkové: „Položte ji na váhu. No, moc nám nepřibývá. Vážíte ji poctivě? Kolik vypije? Tak, to máme dvacet deka, třicet pět, třicet, pěkně si to zapisujete, no, dobře. Ale neplač, děvenko, už to bude. Pupeční pahýl budou stříhat až zítra. Ještě jí změřím teplotu.“ Vsunula teploměr do zadečku a křik se ztrojnásobil. „Dobré je to, můžete si ji zabalit.“ K svačině má určitě čerstvou housku od Víléma.

Piraňka je celá rudá od pláče a třese se, je obtížné ji uklidnit. Stále pokračuje houpání a utěšování, proložené blinkáním.

Přichází doktorka: „Dobrý den. Jak vidím, daří se vám dobře… Tak, lehněte si, já se na vás podívám.“ Hlubokýma očima Jany Brejchové zrentgenuje stav. „No, je to v pořádku, krásně se nám to hojí. Na shledanou.“

Vozíček u postele ztichl. Piraňka se protáhla, našpulila kachničku, mávla neskutečně dlouhými řasami a konečně usnula.

Do pokoje vpadla oranžová. Rázným hlasem Anny Urbanové přikazuje: „Tak, maminko, a do sprchy!!! Tady máte čistou košili. Já vám mezitím spravím postel.“ Má o dvacet kilo méně a tašky s klobáskami, vykrmenou husou a poctivým domácím sádlem nechala stát na chodbě před pokojem. „Dnes je velká vizita, takže tu bude pořádek!!!“ Pečlivě uklízí noční stolek. „Ty hodinky, mobil a tatranku si dáte do šuplíku. Skleničku na tácek! Kde je druhá sklenička? Na stole? Patří na tácek! Vy máte ještě tolik čaje? Máte své pití? Ne? Ale to musíte všechno vypít! Ano, celou konvici za den! A kdyby vám došla, dostanete novou.“

Zelená přináší snídani. „Dnes máte vánočku a bílou kávu. Máte ji ráda? Tak já vám přinesu ještě jeden hrnek.“ Zelená jí sluší. Bledulinka s pihami a rezatě zlatými vlasy v sobě skrývá drsnou krásu Zuzany B.

Na chodbě opět duní vozík. Tentokrát je to fialová s kbelíkem vody a s plochým mopem na teleskopické tyči. Beze slova vytřela pokoj a sprchu se záchodem.

Barvičky se střídají jak na kole štěstí, každá má svůj veledůležitý úkol, který je třeba splnit co nejlépe a nejrychleji.

Vrací se světle modrá Naďa s dětskou lékařkou: „Rozbalte miminko a položte jej na pult, paní doktorka si ho prohlédne.“

Znovu probuzená piraňka dává najevo, jak moc se jí nelíbí měření, vážení a všechno to obtěžování.

„No, to se nedá nic dělat, že zrovna usnula. Bude to jen chvilka a zase bude spát,“ prohodila suše světle modrá.

„Zdá se mi trochu nažloutlá,“ otočila se k ní lékařka.

Světle modrá se podívala skrz své divoké brýle do papírů: „Je to na hraně, ale můžeme ji změřit.“ Přitiskla piraňce na čelo přístroj podobný tiskacím kleštím na cenovky a po chvíli řevu nahlásila: „Je to v normě.“ Zakroutila hlavou: „Ne, IQ se tím měřit nedá, ale bude určitě pěkná po tatínkovi a chytrá po mamince,“ a poprvé se zasmála. Houstičky od Viléma byly vonící a nádherně vypečené, proto má lepší náladu.

„Dceru vám odvezeme, budeme jí brát krev z patičky. Výsledky přijdou za týden do ordinace vaší obvodní lékařky,“ vysvětluje dětská.

Tmavě modrá přispěchala se svou troškou do mlýna: „Budete chtít injekci od bolesti teď nebo až kolem oběda?“ vyptává se. „Tak dobře, já vám ji přinesu.“

„Zabalte si miminko,“ přikazuje světle modrá. „Nebojte se, brzy usne.“ Piraňka je v teple a odjíždí směr vyšetřovna, kde ji čeká hodina zpěvu s Naďou.

Tmavě modrá přichází píchnout injekci a při té příležitosti nakoukla do konvice s čajem. „Říkali mi, že málo pijete! Taková velká a vůbec neposlouchá. Že vám dám na zadek!!!“ Pohrozila prstem. „To už vám hodně dlouho nikdo neslíbil, co?“

I použité prádlo je pečlivě děleno podle barev odpovědnosti. Rezavá zelená v tom má jasno. Dětské košilky a kabátky hází do jednoho pytle a dospělé noční košile, ručníky a prostěradla do druhého.

Chvíli po ní přišla šedá dokončit úklid, který po ránu lehce nastínila oranžová. „To je počasí, co?“ stěžuje si, „takový nečas, v noci dokonce sněžilo. A já jsem už chtěla udělat něco na zahrádce. Jaro nikde.“ Utírá váhu, přebalovací pult, stůl a parapet, běhá s prachovkou po pokoji a stírá neviditelný prach z druhé prázdné postele.

Oranžová Anna Urbanová se přihnala s táckem, na kterém jsou naskládány skleničky od přesnídávek. „Máte nějaké odstříkané mléko? NE? Doufám, že to nevylíváte do umyvadla! Každá kapka je dobrá. Kdyby jste něco měla, tak přímo naproti vašemu pokoji je stolek. Nahoře jsou prázdné sterilní lahvičky, mléko dávejte dolů pod ně, na poličku.“ Mít tak kousek koniny, určitě by z ní udělala vynikající hovězí gulášek.

Konečně přichází tak dlouho očekávaná extraliga - men in white - a doktorka Brejchová představuje: „Pane primáři, pacientka Marcela Novotná, včera snchd gfurio ndhgo peédefi jwe dnes kdigjcui fkeorusnfd vkdot djfieí stav dkvjdfíej stid nkol kdwqa.“

„Jak se cítíte? Dobře? V pořádku,“ majitel kachní farmy povzbudivě přikývne a jeho muži ho bez zájmu následují do dalších pokojů jako ve slavné Smoljakovsko – Svěrákovské scénce: „Bedříšku, proveď pány.“

Šedá přiváží „stolečku, prostři se“. Žákyňka jeskyňka má blíže k blonďaté holce z porcelánu. Vozíkem nejprve narazila do postele a potom do skříňky. „Jé, málem se mi to vysypalo.“ Otevřela dvířka a pod mělkou vanou ukládá vymandlované košile, plátěné podložky, ručníky a prostěradla.

Když položíme ucho na podlahu, uslyšíme, že přivážejí piraňku se sirénou na poloviční výkon.

„To máme ale velký hlad,“ usmívá se světle modrá. Vytáhne „broučínka“, vytvaruje sněhuláka a přiloží. Piraňka se zakousne a začne sát. Jak jednoduché.

Opět čekáme na trilogii odříhnutí, poblinkání a spánek.

Na chodbě znovu duní kolečka, tentokrát plechověji než ráno. Z velké nerezové skříně vytahuje zelená rezavá Zuzana tácy s obědem a roznáší je na pokoje. Talíře jsou schované pod umělohmotným krytem, takže jídlo zůstane dlouho teplé.

Piraňka prodlužuje drama a stále odmítá usnout. Tak dlouho se láskyplně kolíbá a uspává v náručí … až se opět poblinká.

Zelená ví, že si nelze naplánovat, kdy se bude obědvat a pro prázdné talíře přijíždí až za hodinu. Je zlatá. Do návštěv zbývají ještě hodiny dvě. Dvě hodiny spánku. Teoretické dvě hodiny spánku.

Znovu přijíždí kouzelný prostírací stoleček, tentokrát na něm leží hromádky dupaček, košilek a přízových kabátků. Šedá je ukládá do skříňky pod váhou. Modré medvídky napravo, červené nalevo a bílé plátěné košilky doprostřed.

Světle modrá odváží piraňku, aby ji vrátila za třicet minut a už od dveří hlásí: „Je vykoupaná, přebalená a převlečená, aby se tatínkovi líbila. Můžete ji nakrmit.“

Sněhulák, odříhnutí a poblinkání. Tentokrát to šlo rychle, jako by se piraňka chtěla blýsknout v tom nejtišším světle.

A vyšlo jí to. Byla opět hvězdou pozornosti a sladký spící andílek.

Je po návštěvách a fialová se vrací se svou vodní výbavou, aby v tichosti setřela to, co zbylo po hostech.

Piraňka se hlásí o svůj odpolední příděl a pod dohledem světle modré jej poctivě dobývá ze sněhuláka. „Nemusíte u toho vždy sedět, v noci si lehněte, bude to pro vás i pro miminko pohodlnější.“ Piraňka dopila, pevně sevřela oči a zrudla.

„Teď tlačí, kdyby se jí to povedlo, přebalte ji,“ přikázala světle modrá. „Ještě jste sama nekoupala? No, tak já vám to ukážu, vydržte, mám práci vedle v pokoji. Hned jsem zpátky.“

Piraňka si mezitím odespala další veršík z tisíce a jedné noci, když se po hodině vrátila světle modrá.

„My koupeme miminka po obědě, takže dnes to bude už po druhé, ale nevadí.“ Začala napouštět nerezovou vanu, sehnula se do přihrádky pro čisté oblečení a na přebalovací pult rozložila plenu. „Do vany dáte dvě kapky pěny na koupání nebo koupelového oleje. To záleží na pokožce dítěte, anebo jak se vy rozhodnete.“ Vybrala piraňku z vozíčku a několika rychlými kouzelnickými hmaty ji rozbalila. To, že je už zase vzhůru, zjistila až ve vodě.

„Tak se dívejte. Tady ji chytíte pod krčkem, za ruku a pod zadečkem za nohy, takže vám nemůže vypadnout. Pečlivě umyjete všechny záhyby a přehnutou kůži, hlavně kolem krku, potom bříško, ruce a zadeček.“ Piraňka řve a hází sebou, ale zkušené ruce jí nedají nejmenší šanci. Naďa umí nejen zpívat, ale i koupat.

„Pak ji položíte na plínku a osušíte. Kde máte pampersky? Mastičkou natřete dupku proti opruzeninám a celé tělo olejem. Tenhle je čistý, slunečnicový. Nepoužívejte parfemace, způsobují alergie a ekzémy. Pozor na záhyby na bříšku a kolem třísel. Kůže je velmi jemná, musí se stále mazat. Nevadí, když je košilka mastná. Ale no tak, děvenko, neplač. Uvidíte, za pár týdnů ji nebudete moci dostat z vany.“

Piraňka je opět zabalená, leží ve svém pelíšku a pomalu se vzpamatovává z vodního šoku. Akce „čistá dupka“ trvala sotva pět minut.

Na dně vany dobublává odtékající voda a tmavě modrá přináší konvici s čerstvě uvařeným čajem. „Na pětce se také koupe, to poznáme už na dálku.“ Naklonila se nad vozík. Do roztažené dlaně velké sotva dva centimetry vložila malíček a prsty jej okamžitě sevřely. „Jé, ta je oranžová jako mrkvička. Žloutenku nemá? To dělá ten olej.“

„Zase vám ji na chvíli odvezu a zvážím si ji. Alespoň si odpočinete,“ řekla světle modrá a odjela.

U dveří zaparkovali velkou plechovou skříň a z jejích útrob bok po boku, obě modré svorně roznášejí večeři. Tmavě modrá ještě stihla z kapsy vylovit teploměr a položit jej na noční stolek.

Proběhla poslední výměna stráží a noční směna přišla obhlídnout terén. Světle modrá přivezla piraňku a ta se přisála, aby také povečeřela. Pak se nad ní sklonila a svraštila čelo: „To ne, to se mi nelíbí. Musíme na to dát obklady. Jak to, že si toho nikdo za celý den nevšiml? Miluško, podívej se, tohle si říká o zánět.“ Tmavě modrá přikývla, sbalila teploměr a odešla.

„Podívejte se, dáte si na to nejprve mokrý ručník, pak kousek igelitu, ten vám přinesu, a pak suchý ručník. Plínkou to všechno přivážete a lehnete si. Jasné? No, a v noci po krmení budete muset stejně odstříkávat, protože toho máte moc. Zánět si nemůžete dovolit. Víte, jak je to nepříjemné a bolestivé?“

Piraňka vyplivla sněhuláka, roztáhla prstíčky a usnula dříve než si stačila odříhnout a poblinkat se. Celodenní ruch zvolna utichá a zvuky se rozpouštějí v prázdné chodbě. Tmavě modrá postavila na noční stolek tácek se dvěma injekcemi a hedvábným hlasem Marty Vančurové řekla: „Tahle je proti embolii, kam vám ji včera píchali? Do stehna? Tak dáme do druhého, aby jste neměla modřiny.“ Jedna včelka Mája přistála, a hned sahá po další plastové trubičce zakončené kovovým sosákem. „No a druhou můžeme dát tam, kam obvykle, že?“ Přikývla sama sobě a zabzučela. „Bude se vám dobře spát.“ Marta se vlídně se usmála a pohladila pohledem.

Světle modrá přišla prohmátnout rozměry Dolly Buster a přikázala: „Zase si vyměňte obklad. Už se to zlepšilo, ale pořád nemáte vyhráno. Přinesla jsem vám elektrickou odsávačku. Malou vám zase odvezeme. Chcete se podívat, kde spí? Tak pojďte.“

Spojovací krček dvou dlouhých chodeb s pokoji začíná pracovnou lékařů, naproti jsou šatny. Vedle jsou umístěny tři inkubátory a dále se nachází místnost, kde se ozařuje žloutenka. Protější dveře vedou do skladu a kuchyňky. Uprostřed je pracovna sester s křesílky a stolkem, pod stropem je zavěšená televize, u stěny dva velké stoly a na hromadě složky novorozenců. Druhou zrcadlově obrácenou polovinu tvoří opět sklady, místnosti pro desinfekci a malá laboratoř.

Na konci chodby je vozovna. V depu u stěny stojí asi deset prázdných vozíčků připravených pro nové pasažéry. Před nimi je zaparkovaný jeden osamocený a v něm spinká piraňka. Úplně sama v uprostřed šedé tmy.

„Nebojte se, my ji dobře hlídáme a povídáme si s ní,“ řekla vlídně světle modrá a dodala: „Máte špinavou košili, převlečte se.“

Do pokoje vniká oknem nad dveřmi matné světlo z chodby a velkým oknem sem proudí blikající pouliční světlo z parčíku před budovou.

„Jak je vám?“ zajímá se tmavě modrá Marta. „Dáme injekci? Dáme, že!“ Včelička krátce bodla, aby ulevila od bolesti. Marta se povzbudivě usmála a odešla.

Půlnoc je za trest a spánek, třeba jen hodinový, je něco tak nadstandardního, že by na to nepřispěla žádná zdravotní pojišťovna.

Z horního patra sem slabě doléhá bolestivé sténání nemocného. Až po chvíli ho přišla ukonejšit sestra a nářek ustal.

Chodbou projíždí těžká kavalerie a do vedlejšího pokoje přivážejí další vítězně vyčerpanou bojovnici. V závěsu za ní o oktávu výš přizvukuje žlutý vozíček.

Není třeba pokládat ucho na podlahu, abychom zjistili, že se z opačného konce se blíží piraňka a má hlad jak lední medvěd.

Do svítání chybí sto světelných let.