České ženy zvláště střední generace si často stěžují, že čeští muži jsou zhýčkaní. Manželku považují za nástupkyni maminky, která o ně přes den bude pečovat s mateřskou láskou a v noci se změní ve vášnivou milenku. Věta: „Oženil jsem se proto, aby mi měl kdo vařit a prát,“ je jejich oblíbeným sloganem. Slovo manželka v nich evokuje představu teplých večeří, vypraných a vyžehlených košil. Samozřejmě, že vina za sexistický přístup k ženám padá zcela automaticky na hlavu českých, barbarsky zaostalých pánů tvorstva.

Vina mužů však není tak jednoznačná. Podívejme se, milé dámy, sebekriticky do vlastních řad. Rozhlédněme se kolem sebe a všimněme si, co dělají maminky se svými dětmi. V rodině, kde vyrůstá syn a dcera, nebo i víc dcer a synů, většinou matky vyžadují automaticky od svých dcer, aby jim pomáhaly se všemi domácími pracemi. Dcery se učí vařit, prát, žehlit, uklízet a synové nevynesou ani koš. Často se po vzoru svých otců válí na kanapi s dálkovým ovladačem v ruce, vysedávají u počítače, nebo se věnují svým sportovním koníčkům, či jen tak lítají s kamarády venku. A maminky je v tom podporují a ještě je hýčkají jejich oblíbeným jídelníčkem, čímž je dokonale připravují na budoucí roli manžela ali paši. Co pak asi bude muž vyrůstající v tomto patriarchálním modelu rodiny očekávat od své ženy, je asi zbytečné se ptát, že?

A běda jeho manželce, bude –li po něm vyžadovat, aby vynesl koš, dal nádobí do myčky, či si k večeři ohřál pizzu v mikrovlnce. Ihned nastoupí tchýně – matka ochránkyně a začne svému synáčkovi nosit kastrůlky, protože ta jeho hrozná emancipovaná feministka mu ani neuvaří a ještě ho traumatizuje tím, že vydělává víc než on.

My samy často kritizujeme svou tchýni, jak rozmazlila našeho manžela, který se povaluje na gauči a s ničím nám nepomůže, a přitom děláme se svými syny to samé. Zatímco své syny zdárně rozmazlujeme, své dcery připravujeme na dvojroli matky živitelky a služky obskakující svého manžílka a dětičky. Synové od svých matek málokdy slyší větu - musíš se dobře učit, abys získal dobře placené místo, a mohl jednou uživit rodinu. Dcery však od svých matek často slyší větu - musíš se dobře učit, abys získala dobře placené místo, musíš umět vařit a postarat se o domácnost i rodinu, jinak se nevdáš. A tak není divu, že valná většina dnešních slečen, která by měla být emancipovanější než jejich matky, staví ženu v manželství automaticky ke sporáku. Na spolužačku, která se nestala obětí u nás tradiční diskriminační výchovy, hledí s údivem doprovázeným otázkou: „Ty neumíš vařit? A co budeš dělat, až se vdáš?“

Bohužel, milé dámy, značnou část viny za sultánský přístup k nám ženám neseme my samy. Úspěšně totiž dál předáváme patriarchální model rodiny, čímž stejný úděl, jako potkal nás, chystáme nejen svým snachám, ale hlavně svým dcerám.

Jaký je rozdíl mezi naším manželem, synem naší tchýně a naším synem? Žádný, jen na toho svého se díváme očima milující matky. Ale své dcery přeci milujeme stejně jako své syny, tak proč se na ně díváme diskriminačníma očima?