Mám pocit, že se hubnutí stalo našim národním sportem. Hubneme, abychom se líbili, ať už partnerovi, lidem okolo, nebo dokonce sami sobě. Hubneme, abychom byli zdraví a při tom si možná ještě víc ubližujeme, hubneme, abychom se vlezli do plavek, do plesových šatů, aby se za nás děti nestyděly, abychom měli dobrý pocit (píšu měli, protože hubnutí už dávno není záležitostí výhradně žen, že pánové!?) Je to zvláštní, říkám si, čím to je, že my, lidé chceme pořád něco měnit? Na sobě, na okolní přírodě, na jiných, na jejich myšlení... Křesťané chtějí měnit muslimy a naopak, katolíci chtějí měnit protestanty, černovlásky se barví na blond... nějak jsem to všechno splácala dohromady, že?

Je ta naše touha měnit dar nebo prokletí? Někdo říká: Změna je život. No já nevím... je změna a změna, že? Neměli bychom víc uvažovat?

Já, co se týká hubnutí, již skoro rezignuji, začínám se mít ráda taková, jaká jsem. A vlastně se už ani nechci nijak měnit. Ani lidi okolo sebe. Každému přeji, aby byl takový, jaký být chce a hlavně aby se měl rád.

Říkají (zejména manžel), že od té doby, co mne ta myšlenka napadla, jsem docela snesitelná ženská.

A co Vy? Hubnete? Měníte svět? Máte ještě dost sil?

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)