Sexuální svoboda ano, ale jen pro muže. Zadané i nezadané, svobodné i ženaté.

Ženy mají dřepět pěkně doma u plotny a starat se věrně o svého jediného, který si může vyvádět, co se mu zachce.

Už Simone de Beauvoirová v polovině minulého století (1949) napsala ve své knize Druhé pohlaví:

"Žena, která se namáhá, která má odpovědnost, která zná tvrdost boje proti světu, potřebuje -- stejně jako muž -- nejen splnění svých tělesných tužeb, ale také uvolnění, rozptýlení, které přinášejí šťastná sexuální dobrodružství. Ale dosud existují společenské kruhy, kde jí tato svoboda není konkrétně přiznávána. Dovolí-li si něco takového, dává v sázku svou reputaci i kariéru. Přinejmenším se od ní požaduje pokrytectví, které se jí protiví a které ji tíží. Samozřejmě, čím více se společensky prosadila, tím spíše se přivrou oči, ale ve většině případů, a zejména na venkově, je velmi pečlivě střežena a přísně špehována. Dokonce ani v nejpříznivějších okolnostech -- když není třeba mít strach před veřejným míněním -- není její situace stejná jako situace muže. Tato rozdílnost má své kořeny v tradici a v problémech, které klade zvláštní povaha ženského erotismu. Muž si může docela snadno dovolit milostný styk, který nemá zítřka, který jen jakžtakž utiší jeho tělo a dá mu duševní uvolnění. U žen je to jiné...

...

... V žádném případě ji (ženu, pozn. autorky) nechtějí uznávat jako bytost prostě svobodnou. Zejména ve Francii se tvrdohlavě zaměňuje žena svobodná a žena lehkých mravů, ačkoli "lehkost mravů", při níž je nedostatek odporu a kontroly, je přímo nedostatkem, ba dokonce negací svobody."

O tři desetiletí po Beauvoirové (1982) popsala Carol Gilliganová ve své knize Jiným hlasem, jak se "odlišný hlas" dívek, jejich spontaneita a výmluvnost, na konci adolescence ztrácejí, jak se dívky postupně začínají přizpůsobovat společenskému očekávání. Už otevřeně nevyjadřují názory (hlavně ty nesouhlasné) na svět okolo sebe, rezignují na svůj hlas a dají přednost vztahu: nejen k muži, ale i ke kultuře. Takto se reprodukuje stávající společenský systém; lidově řečeno, ženy mají držet hubu a krok.

Od Druhého pohlaví nás dělí přes padesát let. Jak bývá v české kotlině zvykem, nevzpomínáme. Nejen na význačná díla světového myšlení (kterým Druhé pohlaví bezpochyby je), ale i na vlastní minulost, a to i poměrně nedávnou.

Bojíme se zamyslet? Nechceme se poučit? Budeme raději dělat stále znovu ty samé chyby? Máme strach pročítat padesát let staré knihy, abychom náhodou nezjistili, že se v nich vyjadřují názory modernější, liberálnější a svobodnější, než jsou ty naše?

Jsme o padesát let dál, ale v přístupu k pojímání rozdílů mezi mužem a ženou o padesát let před Simone. Občas mi připadá, že ženy mají stále více povinností a úkolů, ale jejich svoboda je v očích většiny české společnosti (těm několika osvíceným se za paušalizování omlouvám) stále omezena trojúhelníkem 3K: Kinder, Küche, Kirche - kolébka, kuchyně a kostel. Jen ten kostel se změnil na svazující krunýř společenské nálepkování, opovržení, veřejného posměchu a odmítání.

Prohlašuješ se za feministku? Budou ti chodit štvavé esemesky.

Voláš po svobodě a rovnoprávnosti, pracuješ na 150 % a máš velké ambice? Muži s tebou budou horlivě souhlasit, budou tě obdivovat a jedním dechem budou dodávat, že by s tebou nikdy nechodili.

Poukazuješ na sexuální obtěžování, domácí násilí a nechutné šovinistické reklamy? Prohlásí tě za hysterickou feministku a nikdo tě nebude brát vážně.

Upozorňuješ své okolí (zejména mužské), jak se k ženám chová netolerantně, jak je ponižují, ubíjejí jejich sebevědomí a sebedůvěru? Nebudou se vyjadřovat k tvým názorům a polemizovat s nimi, budou se budou se navážet do tebe osobně.

Měla si hodně sexuálních partnerů a opovážíš se s tím neskrývat? Muži, kteří se se stejným způsobem života chlubí, tě budou prohlašovat za děvku a ženy se od tebe budou odvracet. Na veřejnosti...

Když budeš s těmi ženami mluvit v soukromí, dozvíš se, že ti fandí, že ti drží palce a občas se chovají podobně. Jiný hlas, svobodné, spontánní a nesmlouvavé názory je slyšet na ženských sedáncích, v kavárnách a na chodbách vysokých škol.

Všechny dívky a ženy, které se nebojí přihlásit ke svobodnému, emancipovanému životu, vlastním názorům a postojům, které žijí život podle svých zásad a ne předsudečných, zkostnatělých názorů, na veřejnosti ztichnou a přizvukují mužům.

Vědí moc dobře, že ta, která se opováží zpochybnit mužské vidění světa, napadnout jejich výsostný svět, je potrestána.

Ale dokud ženy nepromluví, nic se nezmění.

autor: Veronika