Pořekadlo „jiný kraj, jiný mrav“ platí o kultuře stolování stejně jako o všem ostatním. O tom, jakými pravidly se řídit u jídelních stolů v zemích asijského kontinentu, koluje celá řada více či méně pravdivých historek. Nenechte se však mýlit, jakkoli jsou nám tyto oblasti vzdálené svou kulturou, jejich pravidla stolování jsou v mnoha případech složitější a propracovanější, než by se nám Evropanům mohlo na první pohled zdát.

Indické stolování bez stolu

Indické stolování vlastně se stolem příliš nesouvisí. Tento kus nábytku totiž do Indie doputoval teprve poměrně nedávno a i dnes je běžné, že lidé jedí na zemi nebo zkrátka tam, kde to zrovna jde. Pomineme-li náboženské svátky, nebývá začátek ani průběh jídla spojen s žádnými rituály. „Jídlo se zde nabírá za pomoci placky (rótí, čapátí, nán). Ta ale není vždy nutná, místní jsou natolik zruční, že zvládnou nabírat jídlo prsty do dlaní a umně si sousto „dopraví“ do úst,“ popisuje místní zvyklosti Filip Němec z CK China Tours.

Během jídla je zde dovolena řada věcí, které u nás nejsou přípustné, jako hlasité mlaskání nebo říhání. Dejte si však pozor na levou ruku, ta se jídla nesmí (ze známých důvodů) ani dotknout. Smrkat u stolu do kapesníku také není nejvhodnější, ale toleruje se. Na závěr jídla se podávají semínka anýzu s krystalovým cukrem, která napomáhají trávení a zajistí vonný dech.

Hostitel, hlava čínského jídelního stolu

Místo u čínské jídelní tabule určuje hostitel podle důležitosti pozvaných. On sám sedí vždy tváří ke dveřím, nejdůležitější host má vyhrazené místo po jeho pravici. Jakmile hostitel odloží hůlky, měli by tak učinit i ostatní, byť jim ještě v misce něco zbylo. Porce se zde totiž nedojídají. Pokud by se snad zdálo, že jídlo dochází, hostitel se nenechá zahanbit a objedná další. Rozhodně se při stolování vyvarujte zapichování hůlek do misky s rýží, neboť Číňanům to připomíná zapálenou vonnou tyčinku u hrobu a odkaz na smrt se k jídelnímu stolu nehodí. S kostmi a dalšími zbytky se zachází podle toho, jak s nimi naloží hostitel, ať už je odkládá na zvláštní talířek, anebo je odhazuje na zem.

„Stejně jako talíře ani poháry s alkoholem nejsou nikdy prázdné, naopak plní se až po okraj nebo dokonce i přes něj. Do pití se nikdo nepouští spontánně, ale až na výzvu dalšího z hostů nebo pokud sám někoho vyzve. Obsah pohárku by pak měl každý vypít do dna. To se však týká jen mužů, dámy nemusejí a také se jim nenalévá až po okraj. Snahou při přípitku pak je ťuknout horním okrajem pohárku pod horní okraj pohárku druhého,“ popisuje další zvyklosti Pavel Dvořák z CK China Tours.

Ačkoliv se říká, že u čínské tabule je povoleno být hlučný, říhat, srkat a podobně, tyto poučky ne vždy platí, pokud se chystáte stolovat v čínském velkoměstě, v dobré restauraci a ve společnosti vzdělaných Číňanů. S těmito (ne)způsoby se totiž nejspíš setkáte už jen na vesnicích a u starších lidí.

Jídlo na Tchaj-wanu - společenská událost

Podobné zvyklosti jako v Číně platí i na Tchaj-wanu. Společné posezení u kulatého otáčivého stolu při příležitosti oslav představuje významnou společenskou událost, ale i každodenní stolování s rodinou či přáteli je důležitým rituálem, který má v životě místních nezastupitelné místo.

Jídlo se zde obvykle servíruje na velkých talířích, z nichž si každý nabírá do své misky s rýží. Také na Tchajwanu se používají hůlky, na polévku pak lžíce. „Tchajwanci bývali zvyklí u jídla na hlasité projevy, kterými dávali najevo, jak moc jim chutná. Dnes však místní někdy tyto projevy spíš naschvál napodobují, aby se pak bavili reakcemi západních turistů,“ doplňuje své zkušenosti Šárka Nová z CK China Tours.

Vietnamská úcta k nejstaršímu členu společnosti

Stolování ve Vietnamu většinou zahájí výzva nejmladšího člena společnosti k nejstaršímu, nejváženějšímu přítomnému. Poté nabere hůlkami sousto a vloží jej do misky nejváženějšímu stolovníkovi. Není tedy neobvyklé, že si Vietnamci „sahají“ do talířů. Tak jako v Číně představuje jeden z hlavních chodů polévka, která se podává nikoliv na začátku, ale na konci stolování. V misce raději něco nechejte, jinak by váš hostitel nabyl dojmu, že jídla nepřipravil dostatek, a mohl by vám naservírovat další porce. Vstát a odejít od stolu můžete v tradiční rodině teprve ve chvíli, kdy dojí nejstarší, nejváženější člen společnosti.

Vietnamci jsou i u stolování pověrčiví. „Párátko se tu nepodává z ruky do ruky, ale pokládají jej před druhého na stůl. Pověra totiž říká, že by se jinak dotyční pohádali,“ vysvětluje jeden ze zvyků Dana Haranzová z CK China Tours.

Korejský stůl plný mističek

Také v Jižní Koreji si na stůl všichni společně objednávají jedno velké menu, z nějž si každý do své misky vybírá, na co má chuť. Na zdejší tabuli obvykle nechybí polévka a spolu s ní se servíruje celá řada dalších chodů, ať už jde o nakládanou zeleninu, maso, nudle nebo na nejrůznější způsoby upravené mořské plody. Na rozdíl od Japonců a Číňanů, kteří na rýži používají hůlky, ji Korejci jedí lžící. „Útratu v restauraci pak platí vždy jen jeden za celou společnost, často tak můžete vidět, jak se mezi sebou strávníci přou, kdo zaplatí,“ doplňuje Lucie Pejsarová z CK China Tours

Indonéské stolování bez nožů

Přestože se Indonésie skládá z obrovského počtu ostrovů, které nabízejí mnoho různých tradic, přece jen můžeme v tamních pravidlech stolování najít určité společné rysy. Snad v žádném stánku, jídelně či restauraci se tu nesetkáte s příborovým nožem. Používá se jen lžíce a vidlička, hůlky nebo se zkrátka jí rukama. Pokud vám příbor vůbec nenabídnou, dostanete k jídlu i misku s vodou, v níž může plavat rozpůlená limetka, případně také snítka čerstvé bylinky kemangi, připomínající vzhledem petržel a vůní citrón.

„Nejen pálivé chilli papričky či omáčka mohou způsobit, že se vám u stolu spustí rýma. Sami Indonésané nejsou zvyklí používat kapesníky a raději popotahují. Pokud si ale cizinec utře nos či se nenápadně vysmrká, nejlépe stranou, nejspíš tím žádné pohoršení nevzbudí,“ říká Kateřina Kulhánková z CK China Tours.

Specifika malajských jídelen

V Malajsii velmi záleží na tom, jakou restauraci navštívíte. Zvláštní kategorií jsou tamní jídelničky, jejichž vzhled sice neznalého cizince k návštěvě příliš neláká, ale navzdory velmi jednoduchému vybavení se v nich podává to nejlepší místní jídlo. Takové restauraci většinou vévodí tabule s nabízenými jídly, velký sporák a stojan s várnicemi, naplněnými nejrůznějšími omáčkami, přílohami a masy (ta bývají většinou na talířcích). Nesmí chybět umyvadlo, kde si host před jídlem (případně i po něm) opláchne ruce. Strávník si jen objedná vařenou rýži z kyblíčku, přílohy si pak vybírá sám.

Jí se zde rukama, případně příbory – dle vlastního uvážení a druhu pokrmu. „Při návštěvě jídelny nehodnoťte vzhled místa, ale počet strávníků. Vyhlášené jídelny nebývají ty nejhezčí, ale ty kde je problém najít volný stůl. A ani západní turista se tu nemusí bát o své zdraví. Navzdory trochu ošuntělému vzhledu je kvalita jídel prvotřídní a na hygienu se velice dbá,“ uvádí své zkušenosti Lubomír Vacek z CK China Tours.

Jak sami vidíte, pravidla stolování v zemích daleké Asie jsou opravdu různorodá a jejich podrobné nastudování by vydalo na hodiny. Spíše než abyste si je zapamatovali sice všechna, ale chybně a u stolu si pak uřízli ostudu, postačí mít na paměti jen ta nejzákladnější. Nejlepší je chovat se přirozeně. Místní jsou k turistům tolerantní a malé prohřešky vám rádi odpustí.