Žádné jiné jméno českého původu nerezonuje ve světě v rámci moderního umění tak silně jako František Kupka. Důvod je prostý: abstraktní umění představuje jedno z klíčových témat dějin umění 20. století a František Kupka patří (spolu s Robertem Delaunayem a Vasilijem Kandinským) k jeho zakladatelům. František Kupka prožil dlouhý život a zasahoval do vývoje výtvarného umění mnoho desetiletí, ale rozhodujícím momentem jeho vstupu na mezinárodní uměleckou scénu, jejímž centrem tehdy byla bez jakýchkoliv pochybností Paříž, zůstává Podzimní salón roku 1912, kdy vystavil Amorfu, Dvoubarevnou fugu a Amorfu, Teplou chromatiku. Jde o okamžik, který tradičně považován za první veřejnou prezentaci abstraktního umění vůbec.

Autoři výstavy František Kupka. Cesta k Amorfě. Kupkovy salony 1899–1913 Markéta Theinhardt a Pierre Brullé zvolili tento okamžik za vrcholný a zároveň závěrečný bod celého projektu. Rozhodli se na základě zevrubné znalosti historických pramenů zmapovat cestu, která k němu vedla, a doložit ji na konkrétních výtvarných dílech. Byl to neobyčejně náročný postup, v podobné míře podrobností poměrně neobvyklý, který však přinesl odpovídající výsledek: v Salmovském paláci lze nyní od 30. listopadu 2012 do 3. března 2013 na krátkou dobu vidět zrození abstraktního umění v díle Františka Kupky doslova krok za krokem.

Tuto jedinečnou možnost může Národní galerie v Praze návštěvníkům poskytnout díky úzké součinnosti se zapůjčiteli z celého světa. Ze zahraničních institucí jsou mezi nimi Centre Georges Pompidou v Paříži, Museum moderního umění (MoMA) v New Yorku, Guggenheimovo museum v New Yorku, Philadelphia Museum of Art a Albright-Knox Art Gallery v Buffalu. Záměr autorů

by se však nepodařilo naplnit také bez spolupráce s českými zapůjčiteli, mezi nimiž zvláštní dík patří Muzeu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových a Obrazárně Pražského hradu. Řada vystavených děl pochází také z domácích i zahraničních soukromých sbírek.

Relativně malý, ale mimořádně reprezentativní soubor Kupkových děl představuje rozhodující díla, která Kupka vystavoval na pařížských salonech do roku 1913 a považoval je tedy za hotová a definitivní, a řadu přípravných studií k nim. To dává návštěvníkovi výstavy unikátní příležitost nahlédnout do procesu Kupkovy tvorby prostřednictvím děl, která spolu sice úzce souvisejí, ale po dlouhá desetiletí byla a opět budou rozptýlena všude po světě. Vesměs jde

o mapování procesu vzniku obrazů, které můžeme v kontextu Kupkovy tvorby považovat za programové. Prostřednictvím jednotlivých částí výstavy, členěných podle salonů, jichž se Kupka zúčastnil, tak může divák sledovat postupné řešení různých problémů a otázek, s nimiž se autor vyrovnával.

Když se Kupka v polovině 90. let 19. století usadil v Paříži, měl sice za sebou úspěšný start kariéry ve Vídni, ale jako každý jiný mladý příchozí musel v metropoli nad Seinou začít znovu. Zprvu si na živobytí vydělával kreslením módních návrhů a kresbami do ilustrovaných časopisů,

ale směřoval za vyšším cílem. Na Salonu vystavoval poprvé v roce 1899. Obraz Knihomol z roku 1897 pro něj měl zásadní význam, protože se jeho prostřednictvím prezentoval jako malíř, dokonale ovládající tehdy módní styl pařížské salónní malby. Salon v roce 1902 obeslal Kupka dílem Radosti. Balada (Radosti života). Nevyvolal sice významnou reakci u pařížského publika, ale dosáhl ocenění medailí ze Světové výstavy v Saint Louis (1904).

Roku 1906 se Kupka odstěhoval z Montmartru do domku v Puteaux. Získal tehdy zakázku na provedení ilustrací pro luxusní vydání Erínyí Leconta de Lisle a ponořil se do studia antického Řecka. Téhož roku obeslal pařížský Podzimní salon dílem Podzimní slunce, kompozičně vycházejícím z kombinace dvou klasických schémat, z tradičního zobrazení tří Grácií a z námětu Hesperidek. Řecká mytologie nepřestávala Kupku inspirovat ani nadále: na Salonu d’Automne v roce 1907 Kupka vystavil obraz Návrh nástěnné malby (Apoteóza Heleny), který souvisel i s jeho knižní tvorbou. Ilustrace Erínyí dokončil v roce 1908 a v témže roce vystavil opět na Salonu grafická díla z této knihy.

Podzimní salon obeslal Kupka znovu až roku 1910, tedy po dvouleté přestávce. Od této chvíle se bez výjimky účastnil všech Salonů Nezávislých a Podzimních salonů až do konce roku 1913.

Na Podzimní salon v roce 1910 zaslal Kupka čtyři práce, z nichž nejpozoruhodnější byla Žlutá škála. Jak napovídá už název, řešil v tomto díle složité formální problémy uplatnění barvy jako svébytného a samostatně chápaného fenoménu. Další vystavené dílo, Růž na rty, pak v tomtéž duchu zdůrazňovalo hru barvy kolem rtů a tubičky se rtěnkou. Spolu se Žlutou škálou vytváří celek, v němž se doplňují dva odlišné přístupy k témuž problému.

V rámci své první účasti na Salonu nezávislých Kupka vystavil tři plátna inspirovaná tematikou pouličních holek, žigoletek či „Dorotek“. Systematicky studoval různé postoje figur: profil zblízka, polopostavu en face a celou postavu. Obraz Žigoletka (Io, kráva), namalovaný jakoby jedním tahem štětce, je na rozdíl od plátna Gallienovo gusto mnohem stylizovanější. Svým výrazem se hlásí k archaizujícímu stylu inspirovanému tehdy nedávno objeveným minojským uměním,

jehož jedna nástěnná malba tehdy nikoliv náhodou získala přezdívku Pařížanka. Podobně i siluety graficky pojatých Žigoletek zakomponoval Kupka do obrazového prostoru jako do antického vlysu.

Na Podzimním salonu 1911 vystavil Kupka dva obrazy Plány podle barev (Velký akt) a Portrét (Rodinný portrét), dvě velmi rozdílné práce, svědčící o intenzitě jeho malířského hledání.

Kupkův Velký akt, založený na originální estetice „barevných plánů,“ je výsledkem dlouhodobých úvah a přípravy, což dokládá velký počet dochovaných studií, především pastelů, na nichž lze sledovat vývoj konceptu barevnosti. Přes nepopiratelnou sošnost díla se Kupka se soustředil na prostředky vlastní malířství: linie, plochy, světelné hodnoty a barvu. Druhé vystavené dílo, Rodinný portrét, představuje umělcovu manželku Ninie a její dceru Andrée. S Velkým aktem koresponduje především způsobem práce s barvou.

Pro Salon nezávislých roku 1912 zvolil Kupka tři díla, jimž dal společný název Plány podle barev. Název, pod nímž byl vystaven předchozího roku Velký akt, měl rozhodně programovou funkci. Jednalo se o díla Žena v trojúhelnících, Podobizna hudebníka Follota a Oválné zrcadlo, ve skutečnosti poslední figurativními obrazy, které Kupka na Salonech vystavil. Společně tvořila ucelený soubor mimo jiné také proto, že v nich Kupka důsledně geometricky rozčlenil prostor obrazu.

Na Podzimním salonu v roce 1912 způsobil skandál sál č. XI, který novináři přejmenovali na Sál kubistů. Podle dochované fotografie tomuto sálu dominovalo právě Kupkovo monumentální abstraktní plátno. Kupka zaslal na Podzimní salon dva obdobně pojmenované obrazy: Amorfu, Dvoubarevnou fugu a Amorfu, Teplou chromatiku. Poprvé představil výsledky svého hledání eurytmií (rovnoměrně členěný pohyb) a symorfií („symfonie barvy“). Amorfa, titul společný oběma plátnům, svědčí o jeho snaze oprostit se od zobrazování tvarů smysly uchopitelného světa. Nebyly to však Kupkovy Amorfy, které daly proslulému sálu název.  Ten mu zajistila Tanečnice v kavárně, kterou namaloval Jean Metzinger, a Muž na balkoně, jehož autorem byl Albert Gleizes.

Název Sálu kubistů byl logický. Gleizes a Metzinger totiž právě roku 1912 zveřejnili útlou knížečku Du „Cubisme“, jedno z prvních teoretických pojednání o kubismu vůbec, a byli s pojmem kubismus neodmyslitelně spojováni. Obě jejich díla se podařilo pro současnou výstavu do Prahy zapůjčit. Pro české publikum je to mimořádná příležitost po dlouhé době opět spatřit díla obou autorů, neboť po roce 1914 nebyla v Praze téměř vystavována, a to pod vlivem Vincence Kramáře, který je ve svém teoretickém díle z geneze kubismu vyloučil. Jejich vystavením tedy Národní galerie v Praze splácí české veřejnosti bezmála stoletý dluh.

Organizátoři nového Salonu de la Section d’or (Salón Zlatého řezu),  který roku 1912 navázal na Druhou výstavu současného umění ze sklonku roku 1911, byli vedeni snahou představit uceleným způsobem celou novou tendenci moderního umění. Podle všeho Kupka na tomto Salonu vystavil tři obrazy: Komplexní, Kompliment a Konstantní. Chtěl jimi zřejmě představit další aspekt své malířské tvorby, jakýsi doplněk či snad dokonce protipól k obrazům, zaslaným na Podzimní salon.

Salon nezávislých z roku 1913 představovali výtvarní kritici v několika článcích jako začátek nového hnutí, orfismu. Kupka zde představil dvě plátna: Vertikální plány a Sólo hnědé čáry.

Byla vystavena v sále č. XLV, kde byly shromážděny „orfické obrazy“. Po „amorfních“ obrazech z Podzimního salonu 1912 a skvrně a nepravidelné linii ze Salonu de la Section d’or tedy Kupka rozšířil svou výrazovou škálu o nové prostředky. Tentokrát mu šlo o vertikály a o „odvíjení“. Existují dvě verze obrazu Vertikální plány. Na Salonu de la Section d’or byla vystavena pravděpodobně ta s číslem III, která po malířské stránce představuje dokončenější a sevřenější variantu.

Na Podzimním salónu 1913 Kupka ještě vystavil dvě plátna, nazvaná Lokalizace grafických hybných sil, na nichž ukázal další rozměr svého složitého pojetí nefigurativního umění. Problematika prostoru a jeho zobrazení na (plochém) plátně podle něj není pouze záležitostí geometrie nebo hyperbolické geometrie, neboť ta je schopna nabídnout pouze některé prostředky. „Je nutno, aby hledaje, [umělec] nalézal prostředky, jimiž by dal hmotnou podobu všem pohybům a stavům vnitřního světa svého života a jimiž by zachytil všechny abstrakce.“ Podobně jako v předchozích letech, svědčí i tentokrát výběr dvou komplementárních děl o Kupkově snaze zvolit takový jazyk, v němž „je jedno definováno druhým“, a umožnit tak lepší čitelnost svých idejí. Vybrané obrazy jsou si velmi blízké a mají dokonce stejný název. Ukazují však dvě různé situace fragmentované vize v subjektivním, mentálním prostoru.

Salonu nezávislých, který se konal na počátku roku 1914, se Kupka již nezúčastnil. Podzimní salon se v roce 1914 nekonal. Vypukla první světová válka, která ukončila či zásadně proměnila život mnoha umělců. Kupka se přihlásil jako dobrovolník a aktivně se účastnil boje o dosažení nezávislosti své rodné země. Na své předválečné umění navázal až po dlouhé přestávce.

Výstava je obohacena o výběr z kolekce Kupkových prací ze sbírky Muzea Kampa,

Hradčanské nám. 1,2

118 01 Praha 1

30. 11. 2012 – 3. 3. 2013

VSTUPNÉ:

základní            150,-
snížené             80,-
rodinné                         200,-
šk. skupina       20,-

Cena společné vstupenky TRIANGL (Šternberský palác, Schwarzenberský palác, Salmovský palác):
základní            200,-
snížená                         100,-
rodinná                         300,-
šk. skupina       50,-

--------------------------------------------------

POPISKY k fotkám:

František Kupka

Amorfa – Dvoubarevná fuga, 1912

olej, plátno, 221,8 x 220 cm

Národní galerie v Praze

František Kupka

Podzimní slunce, 1905-1906

olej, plátno, 103 x 111 cm

Národní galerie v Praze