Moje povolání – profesionální špiónská moucha.

Tohleto prosim vás radši nikam nešiřte. Nosím to na křídlech a už to nemůžu unést. Takhle – právě letim z fesťáku a dostala jsem hrníček internetovýho serveru a hlavně – celej stoh letáčků tištěnejch na záchodovým papíře. Ty už jsem po cestě použila a do hrníčku nachytám dušičky.

Jsem tu, abych podala výsledek svý půlroční mise, kterou jsem zakončila – nóóó – počítám – před třema hodinama. Právě letim nad Havlíčkovou Borovou. Domu to mám ještě pořádnej kus, tak podám zprávu.

Hlásí se špion BX 87-66-43 - mise ukončena. Do hlavního stanu doletím za dvě hodiny. Přepínám.

Na druhé straně se ozývá: OK, za dvě hodiny na stanovišti „Chleba s máslem.“ Jo, chleba s máslem. Za poslední tři dny jsem se v másle málem utopila. Musela jsem používat extra mini spajdrmenskej převlek, aby mě lidi nezaplácli, páč je neprůstřelnej a nezamáčknutelnej.

Osobně si myslim, že jsem z festivalu viděla všechno, i ty nejlepčejší scény. A nejlepčejší byla kapela Pití Pytel, páč miluju muziku a je to lepší než Britny, kerou sice taky miluju, ale bydlí v Halyvůdu a divně zpívá. Takže když na konci fesťáku bylo hlasování o úplně nejlepčejší pořad, vzala jsem si svou lidskou špión podobu (vypadám v ní jako dědula vožranej psem) a hlasovala jsem. A taky, že to ty Pytláci vyhráli a dokonce vim, co dostali za cenu. Ale to už je jen moje věc, jo, takže bacha.

Lidi – ale něco vim. Ten festival dělaj jen štyry lidi a jeden z nich – a to nekecám, pravý skautský – je bůh. Ale nevim čeho, ale řiká se to. Jednou, když jsem měla fakt žízeň, byla to sobota – zrovinka před dvěma dnama – jsem si prostě musela zajít na bár pro pití a to jsem musela přes náměstí a tam mi ňákej rádoby robot s divnou ulítlou maskou, která vypadala jak filtr komína a kusem černýho saténovýho prostěradla přes ramena a divnym kusem stříbrně nabarvenýho dřeva, kerý vypadalo jako meč, málem useknul všechny nohy. Pozdějc jsem se dozvěděla, že se menuje Darkvádr.

Když jsem konečně dorazila do báru, byly tam dvě holky a furt myly nádobí. Prostě mě neslyšely a pořád zpívaly Jů baštíš od ňákýho Somráka nebo Saláma nebo takňák. Takže jsem se – ale bez dovolení – napila takovýho čaje, kerej vypadal jak zaflusanej. Ale nebyl. Tak jsem si ještě jednou oblíkla ten lidskej převlek, abych to zapila Kolem nebo tak. Taková černá páchnoucí, ale sladká tekutina.

Vopravdu jsem viděla všecičko. I zákulisí. A to bylo suprový, protože jsem úplně nejdřív věděla, kdo vyhrál tu soutěž, takovou literární, kerá byla na fesťáku vyhlášená. Pchá, nic už mě nepřekvapilo a na fesťáku (tam to ty lidi furt řikaj v tom městě) jsem byla nad všechny povejšená, páč jsem všechno věděla a tak si řikám: „Jó, teď tam pude tamta. A pak tamten.“ A smála jsem se tomu a ty lidičkové pak vypadali jak hromotluci, kerý nic neví. A to je na tom nejvtipnější.

Taky jsem jednou byla doma u jednoho z pořadatelů a ten má psa a řikaj mu Benzín. To je ale divný méno a proč mu chudákovi řikaj Benzín, to nevim. Třeba má někde schovanej motorek a je umělej a je na benzín. A bylo tam úplně nejvíc dětí a to byla nejzlejší situace, protože jsem se neměla sakra kam schovat, abych to přežila.

Na mě je totiž strašně závislá celá naše špiónská agentura. Vždycky, když nám skončí šichta... Hlásím se, přistávám na „Chleba s máslem“, mám dobré zprávy. Přepínám.

Druhý konec drátu: OK. Rampa přistavena. Končím.

Já už teďka opravdicky musim končit. Ale jen to dořeknu... když nám skončí šichta, tak hrajem hru Opakuj slovo. Mě se vždycky smějou, ale nejsem blbá. Jsem totiž jednou byla na operaci uší a teď mám místo uší ňáký stroječky na baterky a ty baterky se asi vybíjej. Ale musim říct, že mě ta hra vesmírně baví. Zejtra jdu na ušní.

Žuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuch!!!!! A moucha byla dole a zašla do hangáru.

/11.července 2005/