Celá naše malá rodinka je patří mezi vášnivé výletníky. Sám jsem se se ženou seznámil v turistickém oddíle a náš syn Radek od chvíle, kdy začal capat, vyžadoval dlouhé procházky. Prostě turista, jak má být. Není však výlet jako výlet. Ten náš musí být dlouhý a hlavně cílem je vždy nějaký hrad nebo zámek. Tajemné příběhy dávných věků, hladomorna a odpočinek v zámeckém parku to nás baví nejvíce. A jeden výlet se nám opravdu vyvedl.

Vydali jsme se navštívit hrad Rabštejn. Počasí bylo nádherné, cesta vlakem parádní, ani Radek nefňukal, že musel vstávat v sobotu tak brzy ráno. "Tati a bude tam i hladomorna?" vyptával se pořád dokola. "To víš, že bude. Dokonce i s mučidly, uááh," pitvořil jsem se a předváděl muži nejhrůznější mučící techniky. "Teda, vy máte zábavu, úplně se za vás stydím, jako nějací sadisti. Těšit se na mučidla!" kroutila hlavou manželka. Ale my jsme se jí jen smáli a začali s Radkem vymýšlet příběhy, proč se ten či onen chudák dostal na skřipec. Cesta nám příjemně ubíhala a konečně jsme byli na místě. Přišli jsme právě včas na poslední prohlídku. "V přízemí si můžete prohlédnout zbraně posledního šlechtice a pak sejdeme po schodech do sklepních prostor, kde se skrývá místní hladomorna," komentovala průvodkyně prohlídku a my jsme s Radkem na sebe mrkli. Konečně je to tady. Sešli jsme dolů a ocitli jsme se v opravdovém pekle. Zdejší šlechtici byli opravdu kruťasové, takže zde byla k vidění snad všechna otřesná mučidla. Dokonce i na Radka to bylo moc, tak se přidal k mamince a v čele skupiny odcházeli zase ven. Já jsem byl ale zcela zabrán do prohlížení těch hrůzných nářadí, že jsem ani nepostřehl, jak se celá skupina vzdaluje. Mě si zase nevšimla průvodkyně. Právě jsem byl schovaný za španělskou pannou, když Buch!. Vrata se zavřela. "To jsou vtípky," pomyslel jsem si a dosprintoval k železným vratů. Jenže to nebyl vtip. Byla zamčená.

Volal jsem, ale marně. Přeci jen vrata v mučírně byla fortelná, aby nebyl slyšet ani hlásek těch chudáků. Zůstal jsem tam úplně sám a věřte, byla ve mně malá dušička. Jak jsem chlap, necítil jsem se mezi těmi palečnicemi a řetězy ani trochu dobře. Navíc v úplné tmě. "Snad mě brzy najdou," honilo se mi hlavou. Moc mě ale neuklidňovalo, že to byla poslední prohlídka. Spoléhat se tedy na další skupinu turistů nebylo možné. Sedl jsem si rezignovaně na zem a čekal. A pěkně dlouho. Manželka si totiž myslela, že jde o nějaký můj vtípek, tak se ani neobtěžovala mě hledat.

Teprve po dvou hodinách, kdy na mě čekali s Radkem v hradním parku, se jí to zdálo divné a šla za kastelánem. Ten tam ale nebyl. Čekali na něj další hodinu. Já už byl mezitím na mrtvici. Pak mě ale konečně objevili. Dostal jsem od ženy pořádně vynadáno. Kastelán se na mě díval pohledem, že nechápe, jak se může nechat svéprávný člověk nechat zavřít v hladomorně a Radek se mi smál. Byl jsem sice za toubu, ale stálo to za to. Kastelána jsme pozvali na víno, nakonec se s ním skamarádili a on nás pak nechal přespat na hradě.

Martin, 37 let

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.