Provokativní humoristický román vůdčí osobnosti britské kulturní scény z nakladatelství MOTTO

Adrian Healey není jako ostatní spolužáci... Když začne studovat na Cambridgi, profesor ho přistihne při podvádění. Adrian si to ale nenechá jen tak líbit a rozhodne se, že to všem nandá... Pustí se tedy do originálního veledíla a začas se v univerzitní knihovně „čirou náhodou“ objeví zlomek z pornografického románu Charlese Dickense Peter Flowerbuck.

Tím však Adrianova dobrodružství ani zdaleka nekončí, stane se totiž svědkem brutální vraždy maďarského houslisty a zjišťuje, že byl zapleten do mezinárodního spiknutí a špionáže ( nemluvě o politováníhodných scénách na kriketovém hřišti )...

Váz., 320 stran, 219 Kč

O autorovi

Stephen John Fry – „enfant terrible“ britské kulturní scény – je známý herec, komik, velice úspěšný dramatik a scenárista, slavný spisovatel, v současnosti již také producent a režisér (Bright Young Things, 2003), ale také rektor University of Dundee (v červenci 1995 tu obdržel čestný doktorát) a velký fanoušek kriketu. Tento velký muž (198 cm) je členem společností London´s Sherlock Holmes a Oscar Wilde Society a klubu Groucho v Soho. Zkrátka – muž mnoha tváří a v mnoha oblastech velice aktivní a tvůrčí člověk, který za svou práci získal mnohá ocenění.

Literární tvorba

Stephen Fry napsal více než třicet divadelních her, několik filmových scénářů a knih. Fryovu spisovatelskou kariéru odstartoval román právě román Lhář (The Liar, 1991), který nakladatelství MOTTO nyní vydává. Ve své tvorbě Fry navazuje na slavné předchůdce –Kingsleyho Amise a P. G. Wodehouse. Další romány: Paperweight (1992), Making History (1996), Moab Is My Washpot (1997), The Stars’ Tenis Balls (2000).

Ukázka

Chlupatý scvrklík Bennett-Jones vyšel ze sprch. Namířil si to rovnou k Adrianovi. Cartwright hodil ragbyovou košili do koše na prádlo. Popadl uši od tašky a odcházel ze šatny. Tašku za sebou vlekl jak rozbité autíčko na provázku. Jakmile se za ním zavřely dveře, zase se ozval Bennett-Jones. „Healey, došlo ti někdy, že jsi odporný prase?“ Cartwright si říkal, že si určitě měl počkat na briskní odpověď, ale tentokrát na ni neměl náladu. Najednou se mu vybavilo, že když nastoupili do školy, Healey byl nepředčitelný premiant. Jednou se ho zeptal, jak je možné, že je tak chytrý. A jakými cvičeními si trénuje mozek. Healey se ušklíbl. Vlastně ne, rozesmál se. „Pouhá paměť, Cartwrighte, jen paměť. Je to matka všech múz. Aspoň tamtoho…no, toho…“ „Koho?" „Ale vždyť víš, ten řecký básník. Napsal teogonii, takovou nějakou nauku o původu bohů. Panebože, jak se jen jmenoval? To jméno začíná na „H“.“ „Myslíš Homéra?“ „Ne, toho druhého. Teď si asi nevzpomenu. Každopádně si pamatuj, že klíč ke všemu je paměť.“ Cartwright se hned vydal do knihovny. Sáhl po prvním svazku té největší encyklopedie, kterou našel. Ale doteď se nedostal dál než k B. Je u Bismarcka. Bennett-Jones prskl Healeymu do tváře. „Jsi odporná krysa.“ Všichni přítomní, otírající se ručníkem, pomalu se soukající do oděvů nebo jen tak postávající, ztuhli. „Jsi odporný prase a snažíš se ho udělat i z ostatních. Je mi z tebe na blití.“ „Takže prase?“ opakoval po něm. „Hmmm. Podobně říkali i Oskaru Wildeovi, Michelangelovi, Čajkovskému a -“ „Oni takoví opravdu byli,“ skočil mu do řeči Sargent. „Asi jo,“ nebránil se Adrian. „Mně šlo spíš o jisté tělesné partie, víš? Každopádně chci, abys věděl, Robi, že i pro tebe jsou dveře do mého pokoje vždy otevřené. To samé platí i pro Sargenta. A kdyby se vám stalo, že si se svou sexualitou nebudete vědět rady, rozhodně mě navštivte. Probereme to spolu.“ „Kristepane –“ „Když dáme hlavy – a nejen je – dohromady, na něco přijdeme, uvidíš. Osobně si stejně myslím, že sis tak zvykl na šortky a na poskakování a pobíhání po hřišti, včetně šílené posedlosti plácat druhé po helmách a rvát hlavu mezi zadky zadní řady, až jsi z toho celý nemocný. Ovšem takovíhle pochybní sportovní nadšenci se dámám zase tolik nezamlouvají.“ „Ty poletíš!“ zařval Sargent a výhrůžně k němu popošel. „Kamaráde, varuju tě. Jestli se mě ty nebo kdokoli jiný dotkne…“ „Ano?“ se zájmem se zeptal Bennett-Jones. „Co uděláš? Pochlub se.“ „Dostanu takovou erekci, že za následky nebudu moct odpovídat. To se totiž vždycky dostanu do stavu, že o sobě nevím. Rozhodně dojde na nějakou tu ejakulaci. Jenže kdyby někdo z vás otěhotněl, nikdy bych si to neodpustil.“ Tím ostatní srdečně rozesmál. Sargent a Bennett-Jones zůstali sami proti všem. „Moji milovaní, nezlobte se, ale budu se muset vzdálit. Dnes večer mám domluvené slyšení u princezny Despiny, víte? Tuším, že po střídmé večeři dojde na karty. Patrně na bakarat. Prohrála se mnou kurzenauské smaragdy, tak je nejspíš bude chtít vyhrát zpátky. Jarvisi, koukni, jak ti stojí. To není moc estetické, nemyslíš? Polijte ho někdo studenou vodou, ať se probere. Dobrou, Lou. Dobrou, May. Dobrou noc, panstvo. Dobrou noc, miláčkové, dobrou noc, drahouškové, papapa.“ Ukázka Adrian zkontroloval orchideu umně vloženou do knoflíkové dírky, zkouknul kamaše, upravil si modročervené rukavičky, uhladil si vestičku, do podpaží si zasunul malackou hůlku z ebenového dřeva, ztěžka polkl a odhodlaně se opřel do dveří vedoucích do šatny. „Moji drazí!“ zvolal, „gratuluji vám, všem vám gratuluji! Byl to velký úspěch, nebetyčný úspěch!“ „Sakra, co to zase má na sobě?“ odfrkli si ostatní v oparu mlhy na druhém konci místnosti. „Healey, ty jsi ale blbec.“ Burkiss mu na nablýskaný vysoký klobouk hodil žínku. Adrian ji štítivě uchopil mezi ukazováček a palec. „Burkissi, pokud existuje sebemenší pravděpodobnost, že se do téhle žínky nasákla třeba jen kapka z toho, co tvoje fuj tělo produkuje, že se na ni nalepil tvůj, byť jen jediný chlup, nebo že ses s ní už stačil umýt, omdlím. Nezlob se, ale je mi z toho opravdu špatně. Taky bych vlastně mohl zvracet.“ Cartwright se nemohl ubránit úsměvu. Sice se na lavičce nenápadně pootočil, aby mu nebylo vidět do tváře, ale jeho polorozzářená tvář prostě byla vidět. „Takže, drahoušci,“ pokračoval Healey, „jak tak koukám, máte pobavenou náladu, což je samozřejmě zcela v pořádku, ovšem já v žádném případě nedopustím, abyste mi zvlčeli. Jen jsem nakoukl dovnitř, abych ocenil velkolepé představení a sdělil vám, že jste ten nejúžasnější herecký soubor pod sluncem a že vás na ambasádě představím jednoho po druhém, i když tam kvůli tomu strávíme celý večer.“ „Co to máš za kabát?“ „Bývá nazýván perzián. Určitě se mnou souhlasíš v tom, že je jedinečně velkolepý. Sám vidíš, že mi padne jako ulitý. Ten snad dělali přímo pro mě. Jako tebe, můj drahý Hopkinsone.“ „Jdi do háje.“ „Ale, ale, vždyť vím, že ti při chvále celé tělíčko roztomile zrůžoví. Vypadáš pak jako líbezňoučké prasátko.“ Adrian si všiml, že se Cartwright otočil ke skříňce. Klíček od ní má on. Soustředěně si natahoval ponožky, ovšem myšlenkami byl úplně jinde. Adrian pohledem přejel po scvrklých prstech a patě, která spíš připomínala kopyto. Chudáci ponožky, prolítlo mu hlavou. Vzpomněl si na ně ještě i po letech. Cartwrightovi nešlo do hlavy, proč si ho Healey někdy prohlíží takovým zvláštním, ne-li divným pohledem. Vždycky jeho pohled vycítí, i když mu nevidí do tváře. Ty ledové oči ho propichují jako rampouchy, které ztvrdly z kapek soucitu a opovržení. Asi mu má za zlé, že nemá tak břitký jazyk a tak namyšlený smysl pro humor jako on. Ale vždyť jsou tu i hloupější, proč si Healey vybral právě jeho? Adrian vyskočil na lavičku, probíhající středem místnosti, a jal se rázně vykračovat s doprovodem důležitého ťukání hůlky. „Obzvlášť velký dojem na mě udělalo,“ naoko zamyšleně pokračoval, „to číslo v prvním jednání, kdy jste s dívkami z Marlborough stáli v řadě a poskakovali jste do rytmu. V tu chvíli jsem pro váš výkon neměl slov. A pak ten míček. Hop sem, hop tam. Když s ním ty nádhery odběhly, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál na celé kolo. Vypadali jste jako užaslá trdla, která pomalu ještě ani neumí chodit na nočník. A ty, Madisone, by ses měl trochu víc zaměřit na svou osobní hygienu. Stačilo by používat víc toaletního papíru. Dvě role by byly ažaž. Jedna na utření, druhá na naleštění. A jak vám ty oči šmejdily po sukýnkách marlbouroughek, drahoušci. Jenže ony by vám nedaly, víme? Nanejvýš by si do vás utřely mokré ruce.“ „Za to mohl trenér. Sekýroval nás jak psy,“ bránil se Gooderson. „Goodersone, drahoušku, po vašem včerejším představení si na vás každý leda tak smlsne pro srandu. Sice se tváříš jako hrdina a umělec, ale ve skutečnosti jsi nicka. Někteří jedinci chorého rozumu by ti možná přinesli pár košťat, které bys hrdě nazval květinami, možná by tě i vychvalovali do nebe, jenže takovým lidem bys radši neměl věřit. Jednoho krásného dne by se totiž mohlo stát, že by tě stáhli do horoucích pekel a nic by z tebe nezbylo.“ „Co by se mi mohlo stát?“ „Utrhli by tvé jediné kvítko nevinnosti, Jarvisi. A pak by z něj otrhali jeden okvětní lístek po druhém.“ „Bolelo by to?“ „Ani ne, ale musel by ses na to předem připravit. Když dneska večer přijdeš ke mně do pokoje, připravím tě na to vlastní metodou.