Miroslav Horníček - Dobře utajené housle
Nakladatelství MOTTO vydalo již podruhé knihu povídek Miroslava Horníčka „Dobře utajené housle“. Ta je malým koncertem vypravěčského umění, jemného humoru a českého jazyka.
Při čtení příběhů snadno podlehnete dojmu, že jste hostem v jeho domácnosti a on, jen tak při dobrém víně, vypráví a vypráví. O svých kamarádech, o vztazích, lidech cizích i známých, věcech a situacích, o kterých každý z nás ví své, ale třeba i o svém psu. Prostě o životě, bez předstírání, s humorem jemu vlastním.
Celou knížkou se navíc prolíná především vztah k jeho ženě a ačkoli popisuje a vypráví o řadě jejich nedostatků ( ale také a hlavně o nedostatcích vlastních ), nemůže nikomu uniknout něha a láska takřka hmatatelná. Obdiv k někomu, kdo „řídí“ jeho život, tedy „hraje na dobře utajené housle“ a on jako správný muž se tváří, jako by o ničem neměl ani potuchy a naslouchá jim s úsměvem a láskou.
Kniha vyšla poprvé v roce 1967. Toto je již její sedmé vydání (v nakladatelství Motto druhé).
Miroslav Horníček (1918 – 2003)
spisovatel, dramatik, Pan herec, klaun a režisér.
Je mimo jiné autorem jedenácti knížek a třinácti divadelních her.
Je znám i jako divadelní partner Jana Wericha v Divadle ABC, jako hlavní představitel Kinoautomatu Expo 67 a jako autor televizních Hovorů H.
Ukázka:
Mám rád ženy drobných postav. Malé. Útlé. Proto jsem si jednu z nich vzal. Neříkám, že pouze proto, ale jeden z důvodů to byl. Mám prostě rád malé ženy. Totiž – měl jsem je rád. Nyní – od doby, kdy jsem se rozhodl pro jednu z nich – říkám: mám rád malou ženu.
Nehodlám zde popisovat důvody, pro které dávám malým ženám přednost. Některé jsou zcela subjektivní a vysloveny by vypadaly směšně.
Především – malá žena dodá domovu útulnosti. Kráčí-li z pokoje do pokoje, mohu mít pocit, že bytem se pohybuje cukřenka.(…)
Četl jsem kdysi v jedné knize, že kdesi kdosi komusi líbal útlá zápěstí. Nikdy to nedělám, protože to je věc z knihy, ale představa útlých zápěstí je pro mne spojena s malou ženou a blaží mne jako hudba.
Je dobré sedět v křesle a požadovat od malé ženy drobné úsluhy jen proto, abychom viděli, jak vstává, jde mizí ve dveřích, vrací se, kráčí k nám, usedá a za chvíli znovu vstává, protože jsme si zamanuli požádati o sklenici piva nebo o lžičku a trochu povidel, a znovu kráčí, jak jsem již řekl, jako cukřenka, což je – jako každé přirovnání – skoro přesné.
Vidíte-li malou ženu, jak vynáší do třetího poschodí dva kbelíky plné uhlí, procitají ve vás ušlechtilé myšlenky a začnete uvažovat, zda byste jí neměl pomoci.(…)
Žasnete, kde se v té postavičce bere tolik síly, a sledujete s obdivem, co všechno unesou ta bílá, útlá zápěstí. Malá žena člověka povznáší.
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.