Ty už jsi zase tady?! Proč za mnou pořád lezeš?

No ano, jsem to já. Patřím přece k tobě – ty mě nevidíš ráda?!

A proč bych měla vidět ráda Smutek? Navíc když tě vidím furt!

Možná že děláš chybu…

Chybu, jakou chybu…?

No smutek nemáš vidět, smutek máš procítit…užít si…zažít…

Dej pokoj, to už tě radši vidím, než prožívám…A taky – abych si tě pořádně užila, nesměl bys za mnou lozit furt. Jen semotamo, víš? Třeba…po láhvi tokaje vypité večer v horkém létě…

Už zase básníš – moc romantiky, děvče. Kde vezmeš tokaj, když nemáš ani na tramvaj, a kdy ho vypiješ, když nepiješ? Já za tebou musím chodit, mám to v popisu práce…

Nech toho…na tramvaj nemám…ale zase budu mít.

Tři dny budeš mít.

Ty nic nepotřebuješ, tobě se mluví, život je drahej, dluhy splácím…

Nemáš je dělat.

Už jsi zase otravný, dosáhneš toho, že přijde tvoje drahá sestřenice! Deprese!!!

Ne, deprese ne, ta mě kouše, ne, deprese ne, prosim, prosim, už budu hodnej…

A půjdeš pryč?

Nemůžu jít pryč, musím být s tebou…

Víš co je mi divný? Jak to stihneš, pořád být se mnou, když na světě je x miliard lidí, to nemáš práci jinde?

Svět vynech. Za prvé: jsem český smutek. A za druhý: každý člověk má svého osobního Smutka. Ty, blonďatá sousedka, inženýr, každý má svého Smutka.

No, sousedka asi moc ne, když se dala dohromady s mým inženýrem. A to stačilo, abych jen jednou nebyla doma…a hned ho zvala dál. Tak ta moc smutku nemá, ne?

Neboj, neboj, všechno přijde…

Určitě?

To ti garantuju – a bude smutnější než předtím.

A inženýr taky?

Za toho se zvlášť přimluvím…Ale že sis mě tenkrát procítila, když jsi je viděla spolu…?!!!To jsem měl šťastný den.

Tyješ z cizího neštěstí.

To je z podstaty věci, ne? Tenkrát sis mě prožila…

Hm, to jo, ale teď už tě spíš jen vidím. Řekni mi: proč se mi zdá, že vypadáš jako…

…barák? Jako bílý statek v polích?

Jo.

Triviální otázka: že se vůbec ptáš! Máš kde bydlet – nemáš. A kdes bydlet vždycky chtěla – v takovým domě. Proto tak vypadám.

A proč máš tak tmavý oči?

Myslel jsem, že jsi chytřejší: inženýr má přece takový!!! To jsou finty, viď, a to vymýšlím sám.

Úžasnej jsi. A nechceš mě už pro dnešek nechat být?

Co když mě dneska budeš potřebovat?

Že po tobě něco hodím! Co se zase stane?!

To říkáš jen tak, víš přece, že mnou všechno jen proletí – tuhle sis darmo rozbila vázu…

Tak co se stane? Co?

Nestane se nic, neboj.

Čestný?

Jo: čestný pionýrský – na mou duši, na psí kuši, na kočičí svědomí!!!

Rudnou ti uši.

No víš, když já bych chtěl být s tebou co nejvíc…Jsem s tebou tak málo…Chci být víc…Miluju tě-

ale ne, ne, nevykládej si to špatně: žádný sex, tfuj, tfuj, tfuj. Každý Smutek miluje svýho soukromýho člověka…

Můj ty Smutku! Víš, že to nemá naději, viď? Víš, že já tě milovat nebudu? Víš, že já můžu milovat kohokoliv - Pavla, Vénu, Jardu…ale Smutek nebudu milovat nikdy?

Já vím, ale já tebe budu milovat až do smrti smrťoucí.

A co budeš dělat pak? Když ti umřu?

To budu chodit za tvými dětmi přece ….Ha-ha-ha …já jsem věděl, že dneska budeš má! Jen má!

Žádná Deprese…Smutek vyhrál…