Dnes vám přinášíme další pokračování příběhu naší čtenářky Johanky Čtyři děti do rodiny. Jeho předchozí část Čtyři děti najednou najdete ZDE.

Měla jsem kluky u sebe už skoro asi rok, k tomu dvě malé holky, když přišel manžel s návrhem, že bychom s ním mohli jet do Chorvatska. Děti moře ještě neviděly a byly nesmírně nadšené. Můj manžel jezdil jako řidič autobusu. Dovolenou jsme plánovali s patřičným předstihem, abychom stihli zařídit všechny formality. Jako nejtěžší se ukázalo získání pasů.

Maminka kluků zemřela a jejich otec, můj bratr, odešel z domova a byl po celou dobu nezvěstný. O děti neprojevil zájem ani na ně nijak nepřispíval. Starala jsem se o ně moc ráda, ale jaksi bez papírů. Stát neprojevil žádný zájem o řešení situace, z úřadů se též celou dobu nikdo nezajímal, až nyní se vyskytla otázka, jak vlastně můžeme získat pro děti pas. Byl únor. Vypravila jsem se poprvé k sociální pracovnici s žádostí o radu. K mému nesmírnému úžasu o pomoci vůbec nemluvila. Naopak mě ihned upozornila, že obdržela anonymní telefonát, že zanedbávám výchovu vlastních dětí a jak se vyjádřila: „Můžete být ráda, že vám neodebereme vaše děti. Kluci už měli být dávno v ústavu.“

Krve by se ve mně nedořezal. Takovou radu jsem skutečně nečekala. Nepátrala jsem o zdroji udání a ani si nejsem jistá, jestli skutečně existovalo. Byla to zbytečná ztráta času. Zajímalo mě pouze, proč se nejde sama na vlastní oči přesvědčit o naší situaci, proč dokáže od zeleného stolu takhle ranit. Sociální pracovnice. V čí prospěch vlastně rozhoduje? Nechtěla jsem žádné dávky, úlevy na daních ani sirotčí důchod, na který měli kluci nárok. Jen poradit... Její nadřízená byla o poznání ochotnější. Poradila mi podat žádost o soudní vydání pasu a já odešla rovnou k soudu si takovou žádost podat.

Přestože jsem podala žádost přímo u soudu a nebyly žádné komplikace, čas plynul a nic se nedělo. Měli jsme odjíždět začátkem července a koncem května stále nic nového, až jsem ztratila nervy. Volala jsem na soud, chodila tam osobně a pokaždé obdržela stejnou odpověď: „Vaše žádost se již projednává, buďte klidná.“ V polovině června jsem se s dovolenou téměř rozloučila. Právě tehdy jsem se opět vypravila na úřad vydávání pasů. Z kanceláře jedné z úřednic jsem opět volala k soudu, kde mi jako vždy sdělili, že to určitě stihnou, že nejsou žádné problémy, ať si nedělám starosti. Když dotyčná žena viděla mé marné několika měsíční úsilí, nechala mi vyplnit žádost o vydání pasu a při jejím podpisování v kolonce rodiče se prostě otočila... Tak byla zdolána poslední překážka a my mohli poprvé vyrazit společnou dovolenou. Byla báječná. Všichni jsme si to náramně užili. Čtrnáct dní po návratu jsme dostali vyrozumění soudu. Povolil naši žádost o vydání pasu klukům. Moje první cesta vedla k oné úřednici, aby věděla, že jsem sice se zpožděním, ale přece jen povolení dostala.

Čekejte na další pokračování příběhu. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz