Ani nevím, jak začít. Zkusím to vzít zpětně od dětství. Narodila jsem se roku 1983. Do dvou let jsme bydleli v Olomouci, pak jsme se odstěhovali do Chomutova, kde se po roce narodila má jediná sestra Petra. I když nám osud dost házel klacky pod nohy a nic nám nedal zadarmo, dětství jsme měli pěkné. Když mi bylo 9 let, mamka vážně onemocněla. Její nemoc celou naší rodinu dost poznamenala a mě donutila dospět a přestat snít a víc vnímat realitu.

Hledala jsem bezpečnou náruč a porozumění u mužů. Nemyslím tím, že bych lezla do postele s každým chlapem, kterýho jsem poznala. O sex mi nešlo. Po dlouhém hledání jsem našla spřízněnou dušičku, kterému jsem dala svou nevinnost, který mě zahalil nádherným rounem zamilovanosti a lásky. Po třech letech známosti jsme se vzali. On není dokonalý, ani netuším jestli je to "ten pravý". Ale je to člověk, s kterým jsem prožila moc krásné chvíle a při těch těžkých chvílích a situacích mě hodně podržel a náš vztah se tím hodně upevnil. Jako každý člověk má své mouchy, i já je mám. Snažíme se být k sobě tolerantní a vyjít si vstříc. Určitě je to také komunikací. Každý den si hodně povídáme nebo smskujeme. Náš vztah dnes jen tak něco nepoloží. Také proto, že už jsme rodina.

Má našeho 3měsíčního broučka moc rád a snaží se mi pomáhat se starostmi okolo domácnosti a okolo mimina. Vždy to není ideální a někdy je nám do pláče, ale je krásné vědět, že se mám o koho opřít. Je to jen kousek z mého života. Bylo spoustu pláče i spoustu smíchu, někdy by to člověk zabalil a někdy jsem štastna, že tu sem, že si můžu užít každou sekundu svého života a pozorovat změnu a vývoj života mého muže a mého syna.