Přinášíme Vám pokračování rozhovoru se známou českou modelkou Martinou Kopřivovou. Minule jsme se více zabývali její profesí. Dnes nám prozradí i odvrácenou stránku své kariéry, se kterou musela vybojovat svůj těžký boj.

Vaše mailová přezdívka Princezna Koloběžka připomíná Werichovu princeznu, která přijela oblečená, neoblečená, učesaná a neučesaná. Proč?

Tuto přezdívku mi dal kamarád-soused a platí pouze pro mou e-mailovou adresu. Když jsem se ho dnes ptala, jak ho to napadlo, řekl: „Nevěděl jsem, co tam napsat“. Možná ho k tomu vedl fakt, že když u nás zazvoní, bývám oblečená-neoblečená, učesaná-neučesaná..

Říká se, že v dětství je zakletá i naše budoucnost. Platilo to i o Vás? Měla jste jako malá ráda pohádky?

Měla jsem ráda pohádky, protože v nich dobro vždy vítězilo nad zlem a mám je ráda dodnes, i když už vím, že v normálním životě to tak pokaždé není.

Mojí favoritkou byla Popelka a Adélka z pohádky S čerty nejsou žerty.

K jaké pohádkové postavě byste se přirovnala teď?

Ráno bych se přirovnala leckdy k čarodějnici, když jsem zamilovaná k princezně, když se rozčílím ke zlé královně...je to velice relativní.

Na co se těšíte nyní, co připravujete pracovně i soukromě?

Těším se na svou druhou knihu, která vyjde v květnu a na dovolenou.

Žijete v zahraničí... Jaký byl Váš první pracovní den v cizině, čeho se týkal? Měl vliv na Vaši budoucnost?

Trvalé bydliště mám v Praze, ale cestuji často. První zahraniční zakázku jsem měla v Německu, což je za humny, takže jsem vše zvládla bez stresu. Bylo mi tehdy 13 a fotila jsem pro nějaký dívčí časopis. Produkce na mě byla milá, focení proběhlo v pohodě a ke spokojenosti všech, takže jsem se pak nebránila dalším nabídkám.

Ženy často hledají ochranu u mužů. Měla jste v životě štěstí na laskavé muže, ochránce? Čím Vás muži v životě zklamali?

Řekla bych, že jsem štěstí na muže měla. Nešlo ale vždy o typ: ochránce. Určitě se najdou věci, kterými mě zklamali a ještě zklamou, ale nemyslím si, že klamou jen muži.

Svému snu jste obětovala i kus svého zdraví... Jak dlouho trvaly Vaše problémy s přijímáním potravy?

Problémy trvaly cca rok.

Co bylo pro vás nejtěžší v té době? Kdo Vám pomohl v té situaci nejvíc?

Nejtěžší bylo uvědomit si, že tudy cesta nevede. Nejvíce mi pomohli rodiče. Tím, že mě nenechali zavřít do „blázince“, ale počkali, až na všechno přijdu sama.

Je dnes vše zlé ohledně anorexie za Vámi?

Je. Jinak bych o ní nemohla bez emocí otevřeně mluvit.

I dnes chtějí být mladá děvčata za každou cenu štíhlá. Co byste jim mohla říct, co poradit maminkám, které s obavami hledí na své dcery, které hubnou?

Těžko říci. Maminky totiž často samy drží diety a podléhají trendům.

V životě se střídají úspěchy s neúspěchy. Který úspěch pracovní i soukromý Vás potěšil?

Spokojenost tzv. na všech frontách zřejmě neexistuje, takže se snažím žít tak, abych jednou ničeho nelitovala a neříkala si, kdybych bývala byla… Cesta za úspěchem bývá často trnitá, ale nejsem typ člověka, který má rád věci na zlatém podnose, takže někdy ráda zabojuju.

Děkuji za Vaše upřímné odpovědi. Myslím, že osloví nejen ženy, chystající se na podobnou cestu životem. Těším se na Vaši novou knížku.

Připravila Dáša K.