Už jako malá holčička jsem se těšila až jednou přijede ten můj princ na bílém koni a v kostele nebo na jiném překrásném místě si řekneme své ANO.

Ale život není pohádka, ale jen život. Přeci jenom jsem se svého prince po 22letech dočkala. Nepřijel sice na koni, ale autobusem na jednu akci mnou pořádanou na naší chatě, ale už při prvnim pohledu na něj, jsem věděla, že je to ON.

Po roce mě požádal o ruku, sice zvláštnim způsobem-dal mi prstýnek a řekl, že se mne jednou zeptá na to, co chci slyšet.

Loni na Silvestra jsem to už nevydržela a všem jsem oznámila,že se letos vdávám a jestli si můj drahý snoubenec nepospíší tak mě je to jedno,ale já se letos vdávám. Můj drahý má totiž na vše čas a i přesto,že spolu již přes rok bydlíme, tak k oné větě, kterou chci slyšet se jaksi ješte nedostal. No tak jsem ho musela trošku popostrčit.

Po dlouhých přípravách nastal den D 11.9.2004

Ráno bylo zmatené, ke kadeřnici i ke kosmetičce jsem zapomněla vzít výslužky,takže jsme se musely se sestrou vracet domů. Ale musím říct, že kosmetičce i kadeřnici se práce povedla a mě to slušelo, těšila jsem se jak budu středem pozornosti.

Poté jsem se oblékala u kamarádky a u mých rodičů na me již čekala celá rodina i s mým nastávajícím.

Na radnici jsme se dostavili včas, ale nevědeli jsme kam máme jít,naštěstí odcházela předcházející svatba a tak jsme šli místo nich. Oddával nás starost našeho města a také můj bývalý učitel ze základní skoly.

Mě nervozitou natekly prsty tak, že prstýnek šel jen do půlky prstu a pak starosta musel upozornit ženicha slovy JEŠTE KOUSEK, aby mi jej navlékl dál, jenže to nešlo,tak jsem si jej tam musela ne navléknout ale narvat sama.

Po obřadě následovalo focení,oběd a uneseni nevěsty. Vše bylo strašne moc fajn, hostina se vyvedla, nikdo se neopil, nikdo nedělal ostudu, jen děda byl smutný a zdůvodňoval to tím, že svatba je pohřeb svobody.

Moje svatba byla nádherná a budu na ni vzpomínat jako na nejhezčí den v mém,ted už našem životě.

Všem přeji,aby se jim takový den splnil také.