Zora Šimůnková – vítězná práce kategorie poezie

Festival Literární Vysočina 2003 (www.literarni.vysocina.cz)

Rozhovor

Tenkráte, když ses narodila,

lidí byl plný dům…

Vyprávěj o tom, Smrtko, vypravuj!!!

Už tenkrát jsem tu stála- u postýlky-

a koukala ti do očí:

Kolik máš roků vyměřených,

kolikrát svět se otočí…

než zase přijdu…

Abych nezmeškala

Povídej, Smrtko:

Jaká jsem byla v těch dnech? Jako malá?

Vždyť znáš mě jako moje matka.

Každá noc byla pro sny příliš krátká –

a na jabloni mělas tajnou skrýš…

I tam jsem s tebou byla:

to já tě zachránila před strašným pádem…

Zbytek víš…

Když v nemocnici okno otevřeli,

na tvář mě teplý vítr políbil.

Ač paměť mizí jako v dáli stezka,

vzpomínka je to pořád hezká…

Nejhezčí věci vezmu dneska:

to nebyl vítr, ale já

Měla jsi prožít ještě moře smutku,

tak chtěla jsem ti dodat sil.

Já nevěděla, co mě čeká,

byla jsem slepá jako štěně…

Že právě smrt mě může zachránit,

tak bezprostředně, neprodleně…

to nikdy bych se nenadála.

Vzpomínám…jak tenkrát…pod tím stromem

smrti jsem se bála: tak moc se mi chtělo žít.

A teď, má milá? – Svíce dohořela…

Ve slabé chvilce

kolikrát jsem snila, jaké to bude,

až tě uvidím…

Pak jsem si zvykla: patříš do rodiny…

už spíše těší mě tvá přítomnost…

Chviličku malou – já o té svíci vím…

I přesto ještě o jedno tě prosím:

dělejme, že i dnes jsi jenom host

Smrt je ta třetí ve dvou-

v každičké chvíli, vím, jsi se mnou byla…

Má přítelkyně…v mé samotě

jsi návštěvou mne potěšila…

Zvedáš se…Už musíš?

Kus cesty půjdem spolu –

Musí se přece vyprovodit host..

Minutku jenom počkej,

nežli najdu klíče – zamknu si dveře.

Jako budoucnost.