Zase jedu s dětmi do Čech. Pokolikáté už? Tentokrát letíme ze Stanstedu, je to levnější. Lístky objednávám dva měsíce předem přes internet, platí se kreditkou a jde to docela snadno. Zase balení a kufry. Do sešitu si vždycky píšu na co nezapomenout, pořád to jsou stejné věci – pas, mobily, karty, nabíječky, české peníze a karty, klíče…

Muž před týdnem přišel s tím, že letí ve stejný den jako my. To je fajn. Má doprovázet Angličany při obchodním jednání v Praze, překládat a taky doprovodit do hotelu, ukázat noční život ve velkoměstě, prostě být při ruce. V pátek spolecně snídáme, popřejeme si šťastnou cestu a doufáme, že se všichni večer setkáme v našem druhém bytě.

Ráno rychle dobalujeme poslední věci. V Praze je prý sníh, tady 7 nad nulou, to se pak těžko obléknout…Vláčíme kufry na metro a autobus. Na letiště je to tak 2 hodiny. Naštěstí jsou kluci už velký a se vším pomůžou. Dokodrcali jsme se na letiště o 2 hodiny dřív. Ale není čas. Prohlídky jsou velmi pobrobné, všude ozbrojenci, Británie je stále ve válce přece a terorismus je tu skutečnou hrozbou…

Jako naschvál mám někde naspodu příručního zavazadla malé nůžky, takže osobní prohlídka, všechno mi vyndavají, otvírají i rtěnku, prohlíží CD, vyndavají kartáčky na zuby, (co tam vlastně všechno mám, kapesníky, prádlo, vložky?), najdou je v poslední malé taštičce, zapomněla jsem.

Manžel tou dobou nasedá někde do taxíku, který ho veze do práce pro materiály a pak míří na Heathrow. Letí business třídou s ostatními společníky. Letenky platí firma samozřejmě.

Do Prahy dorazíme navečer. Naštěstí nás čeká kamarád s autem a nemusíme tahat kufry, veze nás domů a celou dobu vypráví, co nového. Radujeme se ze sněhu, letos náš první.

Muž tou dobou dosedá asi též na Ruzyň. Míří taxíky do hotelu a pak na prohlídku večerní Prahy…

Konečně doma. První den je vždycky smutný, prázdný byt, konec cesty, co dál? Naštěstí brzy zvoní holky a domlouváme první srazy. Plánují to už měsíc předem, za mě. Koupí i lístky do kina nebo divadla, protože vědí, že jsem pár dní po příjezdu stále mimo a času je tak málo…

Vybalujeme kufry a vzpomínáme, co jsme zapomněli. Vždycky něco…Kluci kontrolují nové karty do mobilu a začínají domlouvat akce na celý příští týden. Mají co dohánět. Večer dáme dohromady nějaké jídlo, něco z letiště, něco ze zásob a chystáme se na zítřek. Dáváme dohromady peřiny a hledáme, kam jsme co před několika měsíci uklidili…

Je půlnoc. Do dveří vchází muž v černém obleku s koženým kufříkem. Kdo to je vlastně? Co tu dělá teď, o půlnoci? Nevím. Jsem zmatená. Ale to je to manžel přece. Co tu chce? Nevím, nevzpomínám si, jsem unavená. Nic, přijel za námi. Vymění košili a ráno v sedm odchází. Setkáme se za 14 dní…