Gabriela se ptá:

Dobrý den, je mi 29 a příteli 37 (svobodný, ale jednou už se chtěl ženit, ale nakonec jim to přestalo klapat, tak zůstal sám). 1,5 roku jsme spolu chodili, poslední půlrok i žili. Poté můj přítel (před 8 měsíci) odjel do své země (Anglie), ale pořád jsme byli v kontaktu (jednou za dva měsíce vždy přijel min. na dva dny až týden) a plánovali si společnou budoucnost (měla jsem letos v létě za nim přijet). O Vánocích tu také byl a já nepoznala, že by bylo něco v nepořádku. Před 14 dny jsem mu volala a on mi řekl, ze si mysli, ze bude lepší, když se rozejdeme. Nechtěla jsem to tak nechat, tak jsem tam teď o víkendu byla a hodně jsem o tom mluvili. Dala jsem mu najevo, že o něj stojím. Řekl, ze je rád, že jsem přijela, že to pro něj hodně znamená, ze mě stále miluje, že v tom není žádná jiná žena, že má pouze zmatek sám v sobě a neví, co vlastně chce. Řekl mi ať mu dám nějaký čas na přemýšlení. Opět jsem nevydržela a včera mu zavolala, řekl, ze se mi neozval, protože si mysli, že mi moc ublížil (hodně jsem plakala, když jsem ho navštívila) a hlavně protože si stále není jistý, že to chce vzít zpátky. Musím přiznat, ze nás vztah nebyl úplně ideální, ale pořád ho miluji a chtěla bych to znovu zkusit, snad už poučena z chyb. Myslíte, že je chyba, že jsem mu volala? Slíbila, jsem mu totiž, ze mu dám čas přemýšlet. Po našem telefonátu mi ještě poslal SMS, že to pro něj hodně znamená, že jsem zavolala a ať mu ještě dám čas a že mě miluje. Co si o tom myslíte? Můžu ještě něco udělat, nebo už jsem mu dala dostatečně najevo, ze ho stále mám ráda a chci být s ním. Děkuji za odpověď a omlouvám se za dlouhý e-mail.

Ahoj Gabriela,   Tvoje otázka zněla: Co si o tom myslíte?   Moje odpověď je nevím co si o tom myslet, v dopise jsi neuvedla ani jeden rozporuplný moment, a přešla si to jenom “snad už poučena z chyb”…. no jakých chyb si nenapsala.   Nicméně mne tvůj problém moc zaujal, a asi vím jak se teď cítíš.   Před časem jsem potkal jistého mladého pán, jenž před mnoha lety žil v Anglii, tú cizí zem si moc zamiloval, proto, že tam žijí velice hodní lidé.    Myslím, že i on sám se stal hodným člověkem.  Řekl mi a já mu věřím, že Angličan může patřit jenom do jedné ze dvou skupin.    „Common” = běžný  nebo „Gentle man“ = to snad nepotřebuje překlad   Zásadní rozdíl je v tom, že běžný je velice nekultivovaný, v zásadě bezcharakterně krutý, mnohdy se chová mile, ale projevuje nečistý úmysl.   Gentleman se chová velice odměřeně, až odmítalo chladně.  Uvnitř je velice citlivý a pozorný.  Není pro něj nikterak lehké navázat hluboký vztah, ale když se proto odhodlá je velice zapálený věci.  Pokud ho člověk nezklame tím, že by mu úmyslně ublížil nebo ho ponižoval je to přítel na celý život, oddaný a věrný vyšším ideálem.   Povaha lidí v našich končinách je pro ně veliká záhada.   Na první pohled podobná spíš “gentlemanům“ jsme rezervovaní, no po seznámení jsme spíš “common”, protože jsme moc krutí k citům a k důvěře jenž se nám nabízí. Hlavně si nedokážeme vážit to co máme, o budováni společných hodnot ani nemluvě, hledáme problém tam kde není, jsme tvrdohlavý když to není vhodné.   Pak je jejich reakce taková jak popisuješ, nevědí čemu věřit, srdci nebo očím.   Ten pán mi řekl příběh o tom jak se jednou opravdu zamiloval do zralé ženy a přišel kvůli ní bydlet do Čech.  Prodal svůj dům a celý majetek proto, že chtěl s ní žít a mít děti. Řekl jí, že jí miluje a že s ní chce strávit zbytek života, tedy ať dělá jen to, co je pro ni důležité. Ona dívka se mu úplně přestala věnovat, měla moc práce jak si byla nejistá sama sebou, tak považovala za důležité udržet si přátele, proto jim věnovala všechen čas a energii.    No a jak to skončilo? Nijak.    Ten pán žije sám, přišel o všechno, o svoje city, o vše co mu bylo cenné, o opravdovou lásku kterou neměl neb mu nikdy neřekla něžné Miluji Tě...